Cesta do Laponska – 1. část
Toto je lehce pozměněný záznam z deníčku, popisující mou týdenní dobrodružnou cestu “na sever” v roce 2003. Rozhodla jsem se ho zveřejnit až teď, i přesto, že jsem ho napsala již před pěti lety. K čemu ten blog taky mám, no ne?
Fotky z cesty byly focené ještě starým foťákem bez USB, takže kdo ví jestli kdy překonám svou lenost a donutím se je alespoň naskenovat. No jo, já jsem málem zapomněla. My nemáme skener. 
Po téměř čtyřech měsících strávených na výměnném studijním pobytu ve finské Jyväskyle, jsem se se svými dvěmi kamarádkami Káťou a Leňou rozhodla, prozkoumat i část Finska, která právě oproti poněkud nudnější Jyväskyle bují dobrodružstvím.
Druhý květen roku 2003 byl oním velkým dnem, kdy jsme vyrazily obohatit naše životy do překrásné, divoké a člověkem dosud téměř nedotknuté laponské přírody.
Středa (1. 5.)
Celý dnešní sváteční den leje jako z konve. Je to vlastně první den, co za dobu mého pobytu takto silně a dlouze prší. Že by náznak nějakého varovani?
Ráno jsem si naplánovala, že se konečně připravím na náš výlet a zabalím si potřebné věci. Nejprve je však důležité zavzpomínat na rodnou zemi, vztyčit českou vlajku a zahájit mohutné povzbuzovaní českých hokejistů, kteří dnes vstupují do utkání zrovna proti Finsku. 
Touto dobou se totiž hraje mistrovství světa v hokeji. Mé fandění zřejmě zabralo, neboť jsme Finy zdolali. Výborně naladěna výhrou jsem se vrátila k dennímu úkolu číslo jedna. Snažila jsem se nacpat všechny, podle mě důležité věci do krosny. Jojo, byl to teda boj.
Asi po hodině mého snažení přikvačil spolubydla Michal, a to řádně posílen “simou” (nápoj, který se pije ve Finsku na svátek Vappu). Koukl se na mou ještě ne zcela zabalenou výbavu, vytvořil nepopsatelný výraz v obličeji a začal mě poučovat o tom, co bych si teda určitě na naší výpravu brát neměla a co je naopak naprosto nepostradatelné. Michal totiž podobný výlet absolvoval se svou přítelkyní asi dva měsíce před námi, když bylo zhruba o 20 stupňů méně. Celou cestu zvládli na běžkách a dokázali se dostat do tak šílených situací, že polovinu zájemců o podobný výlet svým vyprávěním naprosto odradil.
Po půl hodinové přednášce na téma úskalí a nebezpečí Laponska, jsem se ocitla opět sama, nicméně s Michalovou nepostradatelnou “dovýbavou”. V krosně jsem měla navíc narvanou ochrannou červenou plachtu. To prý pro případ, že by nás zastihla bouřka, lavina, či jiná přírodní katastrofa. Dále pak vazelínu na obličej proti mrazivému větru (no, hodila se nám i na boty), termosku, baterku, náhradní šusťákovou bundu…. Do celé výbavy už chybělo jen Michalovo spodní prádlo značky Moira, které používá výhradně pro akce obdobného typu. Kromě těchto věcí navíc, mě instruoval, jak se zachovat v případě, že se propadnu do jezera, zavalí mě lavina (matně si vzpomínám, že bych měla plivnout, ale kam a na koho, to už nevím), nebude pitná voda, bude sněhová vánice, nebo se osobně setkám s medvědem či sobem. Mimochodem podle sobího muže, kterého jsme během naší cesty potkaly, žije v této časti Laponska čtyřicet tisíc sobů. Já ale neviděla naživo ani jednoho, až teda na těch pět kousků, které jsem měla možnost spatřit v rychlosti z autobusu.
Čtvrtek (2.5.)
Poprvé mám sto chutí zastřelit Káťu. 
Na sraz přišla vyfiknutá jako by měla namířeno do tanečních. Jen ten trošku větší batoh na zádech vypovídá o tom, že to asi její cílová stanice nebude. Tváří se jako citrón a pronáší větu, která mě fakt vytočila.
“Myslím, že jsem se zbláznila, když jsem se rozhodla odjet z Jyväskyly v tomto děsným počasí, někam do divočiny”.
Mám pocit, že asi blbě slyším. Trošku to ve mně pění, neboť začínám cítít problém. Zachovávám klid a říkám si pro sebe. “Proč tohle říká, já myslela, že se těší. Nikdo ji přece nenutí nikam jezdit. Vždyť to byl především její nápad a jeji rozhodnutí. Ona si chtěla někam vyrazit a zažít něco, co se jí doma nikdy nepoštěstí.”
Přichází Michal a už z jeho pohledu je mi jasné, že mu tady něco nehraje. Nepohne ani brvou a začíná klást záludné otázky. Zajímá ho především, zda si Káťa kromě těchto výstavních bot do tanečních a kabátku do divadla, vzala i něco užitečnějšího. Michal ale neví před jakým protivníkem stojí. Projevuje se totiž Kátina flegmatická povaha. Myslím, že svou odpovědí, „A na co jako?”, Michala úplně odzbrojila, neboť ten se na mě podívá, otočí očí v sloup, zaševelí něco ve smyslu „ To jsem si myslel, že jsi ztracený případ”, a odchází pryč.
Přichází Leňa. Venku leje a leje. V tomto nehostinném počasí a s krosnami, které mají skoro stejně kil jako každá z nás, vyrážíme směr nádraží. Katka se tváří jako by spolkla hada. Lenka, která se zřejmě během té krátké chvilky infikovala Katčinou náladou, si co pět metrů stěžuje, že má těžkou krosnu. Začínám upadat do mírných pochybností, že tyhle dvě holčičky dokáží ujít každý den několik kilometrů v hornatém terénu s krosnami, navíc doplněnými o pitnou vodu.
Na nádraží přicházíme úplně promočený. Ani jedna z nás nemá deštník. Za to, že ho nemám já, přestože původně jsem ho měla, může Michal. Ten mi totiž řekl, že v divokém Laponsku mi bude deštník stejně na dvě věci a vyhodil ho z krosny ven. Zato, mám jeho červenou plachtu. Tu jsem ale raději nevytáhla. Nechtěla jsem být všem pro smích.
Sedíme na nádraží a čekáme na vlak. Čeká nás dvanáctihodinová cesta do Rovaniemi s přestupem v Tampere.
Cesta do Tampere ubíhá poměrně rychle. Poprvé a ne naposled, děkuji Michalovi za jeho cennou radu. Zabalit si všechny věci do sáčků, a to pro jistotu, že bych do toho jezera přece jen spadla, byla výhra na celé čáře. Můžu se v klidu převléci do suchého. Zato Katka je mokrá jako myš. Má mokré i věci v krosně. Tváři se unaveně a naštvaně. Vůbec mi jí není líto. Mám takovou tu škodolibou radost.
V Tampere čekáme jednu a půl hodiny na vlak do Rovaniemi. Je příšerná zima a pořád prší.
Konečne nastupujeme do vlaku a máme radost, protože je skoro prázdný. Kdo by taky jezdil na sever, v noci a v takovém psím počasí, že? Každá máme pro sebe dvě místa, takže není problém brzy zalehnout a spát a spát. Mokré věci jsme rozvěsily všude kolem sebe na topeni za schovívavého úsměvu přátelského pana průvodčího.
Pátek (3.5.)
Brzy z rána přijíždíme do Rovaniemi. Venku je sychravo, ale už neprší. Jdeme se ubytovat. Na dnešní den máme v plánu obhlídku města, návštěvu u Santy a místního muzea Arktikum, které vypovídá o životě „na severu”. Leňa pořád mele o tom, že rozhodně musíme najít hospůdku, kde nedostaneme na budku až dnes Slováci porazí v hokeji Finy. Leňa je totiž Slovenka a má v plánu svůj národní tým značně podpořit.
Jsme ubytované a vyrážíme do centra. Po cestě k Arktiku potkáváme místní universitu. Docela mě to pobaví, protože představa university v Laponsku, vzhledem k zalidnění, mi přijde skoro stejně vtipná jako existence university na Sibiři. V muzeu je otevřeno až odpoledne, což je průšvih, protože odpoledne už holky z hospody nevytáhnu. Takže Arktikum musí počkat na jindy.
Vyrážíme aspoň k Santovi do vesničky. Santa nezklamal. Přestože je dávno po sezóně, tak sedí doma a čas si krátí pročítáním místního plátku Helsinginsanomat. Elfové i sobi doma nejsou, kdo ví kde jsou, a tak se nám Santa asi maličko nudí. Kromě nás už ve vesničce moc lidí není. Zahlídla jsem pouze jednu německou rodinku, které asi nepřijde divné, vysolit za fotku se Santou nekřesťanských 18 euro.
Posíláme aspoň pár pohledů domů, do vlasti. Přeci jen známku z polárního kruhu jen tak někdo nemá. Před zpáteční cestou do Rovaniemi se ještě zastavíme v Meku na kávu. Hm, ten McDonald má pobočky všude. Není divu, že je Santa tak vypasený.
Hledáme vhodnou hospůdku pro sledování hokejového zápasu. Nakonec jednu, která nevypadá úplně hrozivě nacházíme. Po zahájení utkání dovalila skupinka již poměrně dost opilých finských fanoušků.
Hru tedy sledujeme v mírném stresu. Leňa se občas zapomene a dává tak najevo, že fandíme protější straně. Snažím se jí krotit. Nicméně, Finové už asi pochopili, že nejsme zdejší. Kromě občasných prazvláštních pohledů z jejich strany se žádné násilí, díky bohu, nekoná. A to ani v okamžiku, kdy je odpískán konec utkání a tím zpečetěna prohra Finů. Nenápadně se vytrácíme z hospůdky a míříme do pelíšků. Musím ale uznat, že sledovat hokej v Rovaniemi a fandit někomu jinému než místním Finům byl zážitek, na který jen tak nezapomenu.