Pečeme – snadno a rychle?
Tak já už vážně nevím co s tím. Boj s větrnými mlýny by byl ve srovnání s pečením mnohem snazší a bezpochyby i úspěšnější. Upéct nějakou dobrotu se pokouším, zpočátku i s Lubošem, v podstatě již něco přes rok. Bohužel zatím marně.
Teda jako musím konstatovat, že jisté zlepšení zde vidět je, ale co si budeme nalhávat, návštěvě bych své výtvory na talíř nepředložila.
Vše to začalo tím, že Luboš jednoho krásného dne ochutnal od svého kolegy jablečný koláč, který mu moc chutnal a tak se nezdráhal poprosit o recept. Pečením naprosto nepoznamenaní, ale s odvahou na rozdávání, jsme se pustili do příprav. Heh, nebudu to moc natahovat. První pokus skončil v koši, resp. nedodělané těsto tam skončilo, protože jsme koupili málo mouky. I mistr tesař se utne. 
Na druhý pokus jsme se připravili lépe. Mouky jsme pro jistotu koupili dvakrát tolik. Vlastně jsme všeho koupili více. Jen pro jistotu, co kdyby se vyskytl někde zádrhel? Ten se objevil už při smíchávání cukru a másla. Probůh to byl boj. Moučkový cukr všude kolem, jen ne v míse. Tvrdé máslo ne a ne rozdrtit. Křeč v ruce, nálada na pokraji nervového zhroucení. Nápad? Co takhle použít náš elektrický robůtek? Lepší, ale stále ne úplně ono. Dáváme máslu čas. Máslo si lebedí v misce. Máslo vzdává boj a nechává se rozetřít se zbytky cukru. 
Máslo má zřejmě uražené ego a sděluje veškerým ingrediencím, které postupně přidáváme do mísy, že je potřeba zahájit puč a navždy zapsat do dějin, že dne X.X. roku XXXX v Regensburgu zvítězila hmota nad duchem. Máslo je dobrý vůdce a komplikuje přípravu těsta, jak se dá. Držíme se sice receptu, ale těsto se nám zdá chvíli moc řídké a chvíli zase moc tuhé. Postupně přidáváme mouku nebo mléko a pak zase mouku, ve snaze vytvořit prvotřídní materiál. No, nějak jsme to nakonec zpatlali.
Poslední výzvou, která na nás čekala, bylo vyválení těsta. Kdyby mohlo těsto mluvit, tak by nás asi na kolenou prosilo ať ho raději vhodíme do koše, protože takhle bude aspoň moci umřít v pokoji. S válečkem nám to moc nešlo a tak jsme nebohé těsto tak trochu ubouchali pěstmi. Za to se těstu dodatečně omlouvám. Nějakým způsobem jsme ho pak narvali do pekáčku, přidali jablka, vytvořili druhou vrstvu z těsta, znovu posypali jablky a strčili do trouby. Tak a boj je vyhrán, mysleli jsme si naivně. Abych to opět nenatahovala, jablkový koláč byl nedopečený, i když jsme ho v troubě trápili hodně dlouho. Chuťově nebyl špatný, nedalo nám to a ochutnali jsme, ale přeci jen skončil v koši a s ním i vzpurné máslo. Tak a máš to máslo, dobře ti tak!
Boj jsme sice tentokrát prohráli, ale řekli jsme si, že se nevzdáme. Jednou se to přeci musí povést. 
Od našeho prvního pokusu uteklo hodně vody, člověk by čekal, že už jsme se to sakra naučili a konkurujeme těm nejlepším světovým cukrářům, a ono přitom nic. Pokoušeli jsme se o bábovku s čokoládovýma kostičkama. Výsledek? Tvrdá a suchá. Pokud člověk zapil každé sousto kýblem vody, tak ani neměl pocit, že jí něco schází. Posléze přišel na řadu medovník. No to byla ale blbost. Nic složitějšího snad ani neexistuje. Základní těsto, resp. jeho jednotlivé části skončily v koši s obžalobou “útok na veřejného činitele”. Bylo totiž tak tvrdé, že mohlo s klidem konkurovat tvrdosti kriketové pálky. Když se nad tím teď zamýšlím, tak i ten tvar byl podobný.
Pak jsme zkoušeli muffiny. No jo, daly se sníst, ale že by mě nadchly? S perníkem to dopadlo vcelku dobře, až na to že byl extrémně suchej. Čokoládová poleva to nezachránila. Ani pokus o čokoládovo-vanilkovou bábovku nedopadl nejlépe. V troubě jsem ji trápila skoro dvě hodiny, ale ve špičce formy nebyla dopečená, což mělo za následek, že jsem ji chudinku při vyklápění musela skalpovat. Omlouvám se. Chuťově byla ok, ale poněkud sušší, což vadilo hlavně Lubošovi. Já byla ráda, že se něco konečně aspoň malinko podařilo. Začínám ale podezřívat troubu, že blbě peče. Jak si taky jinak vysvětlit, že horní část je vysušená a spodní nedopečená?
Nedávno jsme si řekli, že vyzkoušíme něco, co se nemusí péct. Naplánovali jsme si tvarohový dezert, který se nechá vychladnout jen v ledničce. Jak prosté, není-li prada? Ha, ten blbej dezert chutnal sice úžasně, ale vůbec neztuhl. Na talíři vytvořil rozměklou břečku, která nevypadala ani za mák lákavě. Napodruhé se dezert sice povedl, ale předchozí fiasko naprosto otřáslo naší sebedůvěrou. Jako největší problém se ukázalo, že přimět želatinu ke zhoustnutí je stejně náročné, jako vystoupat osmitisícovku.
Posledním nezdařeným dílem byla opět bábovka, tentokráte s přídavkem tvarohu, který ji měl udělat vláčnější a nadýchanější. V receptu stálo: “bábovku pečeme při 180 stupních zvolna 40 minut do růžova, troubu prvních 15 minut neotvírejte!”. Troubu jsem otevřela raději až po 20-ti minutách. Bábovka byla nafouknutá, světlá a úplně syrová, což mě nepřekvapilo. Po 40-ti minutách, kdy mělo být dílo dokonáno, jsem nakoukla do trouby znovu. Bábovka byla nafouknutá, světlá a stále syrová. To už mě trošku překvapilo. Říkám si pozor, trouba má dobrou náladu, rozhodla se se mnou laškovat. Přidávám o malinko více na hřací intenzitě a kontroluji bábovici po dalších 20-ti minutách. Je popraskaná, hnědá, odrýpnutá od krajů a stále syrová.
Po 15-ti minutách, posilněná hrnkem kávy, to jdu prubnout znovu. Troubu otvírám s nedůvěrou, třepou se mi ruce, srdce mi bije třikrát rychleji. Bábovka je popraskaná, hnědší než předtím a stále stejně odchlípnutá od krajů. Beru špejli a zkouším do ní píchnout. Špejle zůstává suchá. Jupíííííííííííííííííííííí, že by? Že by konečně první úspěch? Vypínám troubu a bábovku nechávám pro jistotu ještě v teple, ať si nahřeje “kosti” mrška jedna, než ji sníme. Vyklápím ji z formy bez sebemenších problémů. Dmu se píchou, je dokonalá. Co ona? Já, já jsem dokonalá. Nechávám ji vychladnout. Že ji to trvá, krucipísek. Těším se na ni jako malá. Mňam, mňam, to si pochutnám. Ještě chvílí, ať si chladne, ať mě nebolí břiško. Beru do ruky nůž a provádím řez hodný chirurga po 20-ti letech praxe. Pokládám své umělecké dílo na talířek, prohlížím si ten kousek ze všech strach….co? Co to sakra je? Ona je snad nedopečená. 
Koukám na ní z milimetrové vzdálenosti. Nemůžu tomu ani uvěřit, to snad není pravda. Vždyť ona je vážně nedopečená. Je toto možný? Vždyť špejle byla suchá, tak v čem je problém tentokrát?
Správně už asi tušíte, že mé na první pohled vrcholné dílo opět skončilo v koši. A já nenávidím naši troubu, protože za to může beztak ona! Howgh!
Vyhlašuji troubě válku a rozhodla jsem se, že už v ní nic píct nebudu. Ať si tady klidně stojí a smutní, mně je to fuk.