Cesta do Laponska – 2. část
Sobota (4.5.)
Dnes už konečně vyjíždíme do té správné divočiny. Na pořadu dne je Hetta – naše počáteční a za pár dnů i cílová stanice ležící v oblasti Enontekiö.
Cesta busem trvá pět hodin. Je dlouhá a únavná. Počasí je během jízdy proměnlivé. Chvílemi svítí sluníčko, pak zase z ničeho nic přijde slejvák, následovaný sněhovou vánicí. Opouští mě nadšení. Uvědomuji si, že včera večer naposledy jsem se, na kdoví jak dlouho dobu, sprchovala a spala v pohodlné postýlce.
Poněkud nudná cesta se rázem mění, když nám šofér autobusu lámanou angličtinou vysvětluje, že on do Hetty nejede a že si máme vystoupit. Myslím, že nám všem třem proletělo hlavou asi milion otázek. Cože? Co to je za blbost? Co teď? Co budeme dělat? Vždyť ani nevíme kam jít dál? Tohle nám nikdo neřekl! A proč nám to neřekl sám řidič, když kontroloval naše jízdenky? Je to snad vtip? A co to nevyzpytatelné počasí? To nás tu jen tak vysadí a nechá napospas divokým šelmám a zlým lidem?
Řidič z našich vyděšených pohledů zřejmě pochopil, která bije a snaží se nám opět rukama nohama vysvětlit, že do Hetty odsud jezdí mikrobus, který pro nás přijede. Nasedá do autobusu a odjíždí, směr neznámo kam. Stojíme tam úplně vyřízené. Nikdo nemluví. Každá asi zápasí sama se sebou, aby se nerozbrečela nebo nezkolabovala. Jaké je však naše nadšení a radost, když kousek od nás přizastavuje slíbený mikrobus, si asi jen málokdo dokáže představit. Katce už zřejmě otrnulo a má debilní řeči. Asi ji něco udělám, paní vševědoucí a hrdince dne.
Počasí se naštěstí umoudřilo. Ptáme se šoféra jestli je teď počátkem května stále ješte bezpečné přecházet přes zamrzlé jezero Ounasjärvi, abychom se dostaly k první značce národního parku Pallas-Ounastunturi, navádějící nás k srubu jménem Pyhäkero (první zastávka na přenocování, na spodní mapce směřujte očička k severu a možná najdete). Tuto informaci, týkající se jezera, máme od Michala. Takže víme co nás asi tak zhruba čeká. Mikrobusák nás ujišťuje, že jezero bude zamrzlé ještě tak měsíc, že se nemáme bát. Situace je pro nás tudiž snadnější. Nemusíme čekat na převoz popř. se topit v jezeře. I když já jsem pro danou situaci alespoň teoreticky poučena.
Jezero přecházíme bez problémů a ocitáme se na pokraji lesa. Horší už je najít tu první značku. Je totiž ze dřeva a dřevěný kůl s nápisem se v lese špatně hledá. Lenka nadává, Katka se tváří prapodivně a zcela nepopsatelně. Mně taky není dvakrát hej, ale pískám si a předstírám naprostou pohodu. 
Po čtvr thodině hledání je značka, za nadšeného jásotu nás všech, objevena. Trošku se mezitím setmělo. Do prvního srubu, kde máme dnes přenocovat, je to dlouhých šest kilometrů. Jsme unavené a já se začínám obávat, že nás po cestě zastihne černočerná tma. A ještě k tomu ve strašidelném lese. Asi se mi v té chvíli zatemnil mozek, neboť jsem si vůbec neuvědomila, že v Laponsku a vlastně v celém Finsku je v letních měsících světlo celý den, což mi záhy došlo. Katka má asi taky něco s mozkem, protože žene jako kdyby ji někdo honil. Lenka se zbytečně vysiluje klením. Nestíhá a prý ji bolí záda. Taky kleju, ale pouze v duchu a prosím boha, aby mi poslal příjemnější společníky. Zastavujeme téměř na každém kroku, místy je pořád hodně sněhu. Dost často se taky musíme vracet kvůli přehlídnuté značce. Není jednoduché je neustále sledovat. V orientaci se plně spoléhám na Katku, protože na rozdíl ode mě se vyzná v mapách. Tady žádnou mapu bohužel nemáme. Jen dřevěné značky v hustém lese, rafinovaně schované mezi stromy. Proboha, koho to napadlo?
 |
 |
Na Katku se nezlobím, že to tentokrát nejde jako po másle. Sama vidím, že není až tak jednoduché značku zaregistrovat, i když je ode mě třeba jen kousíček. Bitvu nad přírodou nakonec vyhráváme a Katka nás přivádí ke srubu. Venku nikdo není. Uvnitř taky ne, pouze zima jako v Rusku. Takže můžeme v klidu přenocovat.
Jdu okouknout okolí a najít nějaký dřevo. Hned vedle srubu je ho plná bouda. Pěkně to tady mají zařízené, jen co je pravda. Snažím se nasekat třísky, abychom mohly zapálit oheň v krbu, ohřát se a usušit promočené boty. Ale moc mi to nejde. Katka se usadila na verandě a tváří se nechápavě. Prý proč chci rozdělávat oheň už teď, sotva jsme dorazily. No jo, mně je taky momentálně teplo, ale za chvíli už to tak být nemusí a kor v noci. Neodpovídám a sekám dál. Lenka se ptá, kde je tady prý jako pitná voda, dala by si čaj. Jediné co mi připomíná zdroj vody je nedaleká studna s pumpou. Posílám ji tam i s Katkou, aby to šly očíhnout. Snaží se napumpovat vodu, ale moc jim to nejde a dochází jim trpělivost. Naštěstí je tady kolem spousta čistého sněhu a tak rozpouštějí na plotýnce aspoň sníh a vaří čaj z něho. Čaj je hotov a dámy se přicházejí podívat jak jsem pokročila s tím dřevem. Chtějí si to vyzkoušet. Předávám jim sekeru s jízlivou poznámkou, aby se dobře bavily. Začíná být trošku zima a bylo by dobré rychle zatopit, ale vypadá to, že holky naspěch nemají. Začíná to ve mně zase bublat. Raději odcházím uvařit večeři (těstoviny ze sáčku). Nikdo přeci nemůže očekávat, že budu vařit svíčkovou. Z venku se ozývá šílený smích. No, aspoň mám jistotu, že si ještě nic neusekly a jsou v pořádku.
 |
 |
Po půlhodině se dovalily s hrstkou třísek a pár polínkama. Opět bublám. Dámy ucítily jídlo a vrhají se na hrnec. Svou porci jsem si chytře dávno snědla neboť jsem přesně věděla jak to dopadne. Nechávám je hltat z jednoho společného kastrolku. Rozdělávám oheň a po očku na ně koukám jak se cpou. Je to komická podívaná. Na tomto místě nesmím zapomenout zmínit, že veškeré nádobí již bylo ve srubu nachystané. Nebylo potřeba tahat žádné vlastní. Některé sruby jsou v Laponsku volně k dispozici a Finové se spoléhají na to, že tam turisté přespí, odpočinou si, navaří si, zatopí si a když odcházejí tak po sobě uklidí a nechají vše v naprostém pořádku. Všechny tyto informace jsme měly opět od Michala.
Je 20.30 a před chvílí přijel ke srubu na skůtru cizí muž. Dozvídáme se, že se tady stará o sruby a soby. Okamžitě si ho přejmenováváme na sobího muže. Je to typický seveřan se studánkově modrýma očima. Původně světlou pleť má krásně opálenou od severského sluníčka. Je celý zabalený v sobí kožešině. Nemluví anglicky. Komunikuje s ním pouze Lenka, která z nás jediná se finsky jakštakš domluví. Přijde mi, že mu docela rozumí.
Když sobí muž odjel, tak nám Lenka říkala o čem, že si to spolu vlastně povídali. Ukazoval ji na mapě místo, kde teď bydlí. Srub se jmenuje Tappuri. Možná ho půjdeme navštívit, máme to skoro po cestě. Taky ji ukazoval, kde se v zimě vyskytuje nejvíce sobů (finsky se sob řekne poro). Teď prý tady ale moc sobů není, jsou více na severu, protože touto dobou je na ně příliš horko. No, tak to mám teda radost. Soba neuvidím. Skoro hlavní důvod, proč jsem se sem takovou dálku táhla.
Lenka si mu taky postěžovala, že jsme nebyly schopné napumpovat vodu ze studně. Jako pravý gentleman vstal a šel ji zprovoznit. 
Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se zadařilo. To bylo radosti.
Noc je katastrofální. Asi jsme to přehnaly s topením. Je děsnej hic, skoro jako v sauně. Snažíme se spát, ale moc nám to nejde. Vedro a kouř vycházející z krbu se nelíbí ani protipožárnímu alarmu. Větráme a přestáváme topit. Dřevěná postel, na které spíme je děsně tvrdá. Michalova červená plachta, kterou máme pod sebou nám k pohodlí taky moc nepomáhá. Nakonec se nám všem daří usnout.
Neděle (5.5.)
Ráno je děsivé. Probouzím se do strašlivé zimy. Připadám si jako v mrazáku. V krbu vyhaslo. Asi zmrznu. 
Chce se mi na záchod. Ten je bohužel venku. Představa ještě větší zimy je skoro nepředstavitelná. Vylézám z alespoň trošku vyhřátého spacáku a snažím se nebýt v té studené kadibudce moc dlouho. I přesto mám pocit, že mi umrzl zadek. Utíkám zpět do srubu. Holky ještě leží, ale už jsou vzhůru. Rozdělujeme si úkoly. Já donesu vodu, Lenka uvaří čaj a Katka namaže chleba.
Na umytí obličeje a zubů používám sníh. Sice příšerný zážitek, ale zase zkušenost navíc.
Snažím se běhat kolem srubu, v marné naději, že se zahřeju. Moje skvěle promyšlená strategie nefunguje. Zastavuju se, koukám po okolí a uvědomuju si jaký je to nádherný pohled. Všude ticho a bílo. Skoro jako v pohádce. Stálo to za to. Jsem ráda, že tu jsem.
Po snídani balíme věci zpět do krosen. Už se těším, až si všechnu tu nádheru kolem dokola prohlédnu za denního světla. Dokonce začíná i svítit sluníčko. Bude krásně, cítím to. Zabiju tu vsetínskou kozu (Katku), zdržuje a má pitomé prupovídky. 
Princezna se nevyspala, asi měla hrášek pod duchnama.
Konečně stojíme všechny tři před srubem, někdo již déle, a psychicky se připravujeme na osm kilometrů dlouhou cestu. Tentokrát je naším cílem větší a údajně komfortnější srub jménem Sioskuru. Nabíráme vodu do zásobních lahví. V Sioskuru totiž není žádná studna.
Jít podle značek není tentokrát vůbec žádný problém, protože jsme v místech, kde těch stromů až tak moc neroste. Dřevěné ukazatele jsou vidět na metry daleko. Díky bohu pro nás.
Cesta přes vrcholky je náročná, ale já si to přesto užívám. Počasí je přímo ukázkové. Sluníčko. Mráčky jako beránky. Občas vidíme nějaké malé zvířátko. Zpod sněhu už sem tam vykukuje barevná voňavá kytička.
Po hodině chůze do kopce zastavujeme. Jsme vyčerpané a tak se musíme posilnit. Vytahujeme čokoládu, kterou jsme si koupily na horší časy. Každá zdlábne skoro půlku ze své železné zásoby. Přitom odpočíváme a pozorujeme tu nádheru kolem sebe. Cestou fotíme jako o život. 
Ani teď si nenecháme ujít žádnou volnou chvilku. Je přeci potřeba zdokumentovat ten zázrak kolem sebe pro ty, kteří to štěstí nemají a nikdy se sem nepodívají. Docela se spolu s holkama i bavíme a vtipkujeme. Předpokládám, že na ně působí kouzlo těchto míst. Najednou mám pocit, že to vůbec nejsou ty holky ze včerejška, ale moje dvě kamarádky, jak jsem je vždycky znala. Jen aby jim ta nálada vydržela i nadále.
Dostáváme se na samý vrcholek Pyhäkera (srub je pojmenovaný po něm). Počasí se strašně mění. Fouká mrazivý větr a obloha vypadá děsivě. Je nám příšerná zima. Schováváme se za obrovský balvan a snažíme se obléknout vše co se dá. Zima je ale pořád. Skoro začínám litovat toho, že jsem včera ze sobího muže nevymámila jednu kožešinu. Určitě jich má tolik, že neví co s nimi. Navlečené do třech dalších vrstev, vyrážíme dál. Sestupujeme do údolí. Mění se i počasí. Začíná být tepleji a sluníčko opět vykukuje zpod mraků.
Po dalších dvou hodinách náročné, ale přesto osvěžující chůze stojíme u Sioskuru. Nakukujeme do prázdného srubu a uznáváme, že je opravdu větší a přepychovější. Jestli si ale představujete úrověň hotelových pokojů, tak vás zklamu. Pokud si ale zase na druhou stranu představujete plesnivou boudu se spoustou pavouků, tak je potřeba vás taktéž vyvést z omylu.
Protože jsou teprve dvě hodiny odpoledne, počasí nad námi drží ochrannou ruku, a my máme pocit, že zvládneme ujít ještě minimálně jednou tolik, nasazujeme krosny zpět na záda a vydáváme se čelit dalšímu dobrodružství. Jsem vážně překvapená, že ani Katka neprotestuje. Dokonce si to štráduje pět metrů před námi, rychlostí blesku.
Domluvily jsme se, že navštívíme srub sobího muže a pokud dovolí, tak u něj přespíme. Podle mapy to jsou zhruba čtyři kilometry. Příroda kolem je i nadále bez chybičky. Jsem naprosto okouzlena tou čistotou, tichem a hlavně rozmanitostí krajiny.
V Tappuri jsme coby dup. Okukujeme bydlení sobího muže a záhy zjišťujeme, že tam nebydlí sám. Ve srubu je položeno hned několik sobích kožešin, které avizují přítomnost ještě alespoň dvou dalších lidí. I když jsou Finové velmi pohostinní a přátelští, a to zejména ti na severu, tak se nám nezdá příliš vhodné tady na noc zůstávat. Chvíli ještě posedíme a kocháme se přírodou.
Po nějaké době velí Lenka k odchodu zpět do Sioskuru.
Opět mám pocit, že Katku minimálně uškrtím. Tentam je její dobrá nálada a odhodlanost. Už prý, chudinka, nemá sílu na návrat. Leží před srubem, má zavřené oči a tváří se ublíženě. Vypadá to, že za chvíli umře. Ať umře, říkám si, aspoň bude klid. 
Začíná se ochlazovat. Sluníčko sice stále svítí, ale už mi není takové teplo, jako když jsme sem přišly a byly rozhicované z cesty. Měly bychom opravdu vyrazit zpět. Lenka na mě volá ať se jdu podívat na tu nádheru, co objevila. Sedí na můstku, pod kterým protéká potůček. Ale jaký je to potůček, voda je úplně křišťálová a průzračná. Vidím každý kamínek i rybičku. Nemůžu odolat. Vytahuji foťák, fotím kde co a brzy zapomínám na tu vsetínskou kozu. Už je mi zase dobře. Po dobu, co sedíme u potoka se ochladilo ještě více. Sluníčko už taky přestalo svítit.
„Měly bychom jít,” říká znovu Lenka, „počasí je tady nepředvídatelné a kdo ví co bude třeba za hodinu.”
Katka protestuje. Pořád je prý unavená a nemá sílu. Lenka na ni ječí ať ji neštve (no, použila ostřejší výraz, ale to ať si už každý přebere jak chce). Zřejmě i ona si uvědomuje závažnost celé situace. Díky bohu, že zase nejsem pouze já, ta špatná. Lenku už ta Katčina hra nebaví a vydává se i bez ní směrem k Sioskuru. Následuji ji a po očku koukám po Katce. Ta se jen neochotně zvedá a šourá se pomalu za námi. To jak se plazí mi leze na nervy, protože musíme jít stejně pomalu, abychom ji neztratily z očí. Začínám přemýšlet kam jsem jen strčila kapesní nožík od Michala. Možná kdybych ji malinko šťouchla do zadku, tak bych ji popohnala. Zřejmě uvažuji nahlas neboť mi Lenka nabízí karamelový bonbón, prý na obalení nervů.
Každých padesát metrů zastavujeme a čekáme na Katku. Připadá mi, že i hlemýžď se plazí rychleji. Pokaždé na ni čekáme dýl a dýl než nás dojde. Rozhodla jsem se, že už se s ní dnes nebudu zlobit a čekání využívám po svém. Dělám andělíčky ve sněhu, fotím krajinu a zpívám národní hymnu. Lenka se taky nudí a tak mi sekunduje. Fotí mě jak dělám andělíčky, fotí si ukazatele, fotí zemi, fotí kde co a zpívá slovenskou národní hymnu. I když mi přijde, že naše hymna je v daném okamžiku výstižnější, občas se k ní se zpěvem přidám. Nudíme se tak strašně, že vymýšlíme kraviny. Chytáme zřejmě básnické střevo a zrýmujeme, co se dá. Za nejpovedenější bych označila tento rým, který vylezl z Lenčinýho střeva: Letěl orol, zmokol, prechladol a zdochol.
Čekání na vsetínskou kozu už nás vůbec nebaví a tak poslední čekací zastávku ignorujeme a jdeme přímo do Sioskuru. Je od nás nezodpovědné nechávat ji samotnou v takto opuštěné krajině, ale může si za to sama. Kdyby šla s náma, tak by si jěště užila spoustu legrace. 
Otvíráme s Lenkou dveře srubu. Stále tady nikdo není. Zatápíme a vaříme čaj s večeří (jojo, opět těstoviny ze sáčku, ale tentokrát sýrová omáčka). Už v tom máme ze včerejška praxi, tak nám jde práce od ruky. Během čekání na Katku si s Leňou povídáme o sobech. Pořád věříme, že ještě nějakého zapomenutého potkáme. Třeba i úplně malinkého, pidi soba, kterého hned Leňa přejmenovala na Boba.
Přichází Katka a vypadá jakoby ji zbývala posledni hodinka života. Je nám jí líto a nabízíme jí čaj. Přijímá s vděkem. Zřejmě čeká i na něco teplého do žaludku. Dávám ji její porci. Po večeři se Katce opět zvedla nálada a tak jsme ji donutily umýt nádobí. Ani neprotestovala. Souhlasím, že práce to byla teda hrozná. Na přípálený hrnec nestačil ani ohřátý sníh, ale Katka drhla statečně.
Odpočíváme a Lenka předčítá z Bible. Je psaná finsky, takže se opět bavíme. Koukáme z okna a vyhlížíme soba Boba. Máme smůlu, nepřišel.
Spát jdeme brzy. Ráno nás čeká zpáteční cesta do Pyhäkera. Škoda, klidně bych šla dál. Bohužel to ale nejde, neboť ve čtvrtek musíme být zpátky v Jyväskyle.
S nočním zatápěním jsme to opět přehnaly a tak máme saunu zadarmo. Strach z ranní zimy nám ale brání shodit ze sebe byť jen jednu jedinou vrstvu a tak se potíme o sto šest. Leňa nemůže spát, vysouká se ze spacáku, bere foťák a jde ven. Odhaduji, že je kolem druhé hodiny ranní. Ptám se jí, co jde dělat. Ona na to, že si jde vyfotit laponskou noc. To mě pobaví, neboť noc si představuji opravdu jinak. Venku je šero a o pořádné tmě, která by se dala krájet, nemůže být vubec řeč. Nejraději bych šla vyfotit něco s ní, ale jsem příliš unavená. Snažím se usnout, nedaří se mi.
Slyším šramotit dveře. Vrací se Leňa, trošku naštvaná, protože sob Bob se zase neukázal. 