Toskánsko

jipiZhruba po dvou letech jsme se rozhodli vyrazit opět na dovolenou. A že bylo na čase, že? Tentokrát padla volba na Toskánsko, protože tam mají dobré jídlo, víno a kafé. Hehe, to má někdo priority, co? A taky teda i kvůli památkám a přírodě. Toskánsko určitě nezklamalo, jediné co tu dovolenou malinko zkazilo byly ty kousance, ale k tomu se dostanu později. Tak připravit, pozor, teď, jízda Toskánskem začíná.

Tak nejprve mapka míst, která jsme během toho týdne navštívili. Račte si zvětšit, pokud potřebujete (klik na view larger map, dole pod mapkou)


View Larger Map

9.5. 2013 (čtvrtek)

Odlétáme pozdě odpoledne z Bonnu, let trvá zhruba hodinu a čtvrt a probíhá bez problémů, což oceňuje hlavně můj žaludek. Přistáváme v Pise. Pisu jsme vybrali záměrně, protože lety tam vyjdou mnohem levněji než do Florencie. Po převzetí báglíků hledáme taxíka, ale žádnýho nemůžeme najít. A nejsme sami. Zaplať Pánbůh, že tam stojí i  paní, která je znalá poměrů, vytáčí taxi službu a domlouvá příjezd více vozů, i pro ty nebohé turisty, kteří tam stojí jako Y, včetně nás, a doufají, že se stane zázrak. Auta přijíždí poměrně brzy. Nas taxikář je mi  krajně nesympatický, zavazadla nám hází do kufru hlava nehlava a je mu jedno, že bychom tam mohli mít třeba vajíčka. Luboš si chce sednout dopředu, jak je normálně zvykem, alespoň tedy v ČR i v Německu, ale taxikář ho posílá nabručeně dozadu ke mně. Tak nevím, jestli se tu vedle taxikářů nesmí sedět nebo co to mělo být.

formuleTaxikář startuje a začíná jízda smrti resp. první ochutnávka italského způsobu jízdy. Jedeme vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, a zase hup do levého pruhu a hup do jiného pruhu. Na počet pruhů se mě neptejte, neboť na silnici žádné pruhy vyznačené nejsou a vypadá to, že si je Italové vytvářejí podle nalády či jak se jim to zrovna hodí. Blinkry se zásadně nepoužívají, takže člověk musí být furt ve střehu a sledovat, co auto vlevo, vpravo, vepředu případně i vzadu udělá. Oči mi lezou z důlku, jak jsem vyděšená a nohy mě bolej z toho, jak se snažím dopomáhat s bržděním. Všímám si, že taxikář není připoutaný. Taky dobrý, říkám si, to bude asi takovej malej kamikadze nebo má hodně dobrou životní pojistku. Pravidlo kruháče taky nějak nechápu. Asi platí, kdo dřív přijede, ten má přednost. Později mi Luboš vysvětluje, že tady platí na kruháči přednost zprava. Pokud je u kruháče ale nějaká doprovodná značka, platí stejné pravidlo jako u nás. No nevím, nevím. Přijde mi, že v Itálii se na pravidla dlabe, takže značka sem, značka tam, každej si stejně jezdí jak se mu zachce. Omezená rychlost se zásadně nedodržuje. Padesátka ve mestě? Chacha, přece nepojedu stejně pomalu jako túrista, ja jsem tady pán, ja túristovi ukážu jak se jezdíboss doutnik Plná čára? A co jako? Vždyť je to jen čara. Já si budu předjíždět koho chci, kdy chci, a kde chci a je mi úplně jedno, že cesta po které jedu je na šiřku asi tak metr a vůbec nevidím, jestli za zatáčkou nejede auto v protisměru. Že oni ti Italové, skládaji i zkoušku z věštectví, předtím než můžou sednout za volant, to by potom vše vysvětlovalo.

Po příjezdu k hotelu mám žaludek obrácený vzhůru nohama a jsem ráda, že můžu vystoupit oci Taxikář nám vyhazuje věci z kufru stejně drsným způsobem, jako nám je naházel dovnitř a chce 15 Euro. Přijde mi to docela dost, ale zřejmě to je přirážka za jízdu v noci, no kdo ví. Chuť dohadovat se o ceně fakt nemám. Bereme kufry a jdeme do pokoje o velikosti zhruba 1×1 metr. Koupelna je tak maličká, že si pro pyžamo a jednotlivé kousky kosmetiky musím neustále chodit do pokoje, protože na ně v té mini koupelně prostě není místo. Zkrátka a dobře, v takovým krcálku jsem ještě nespala. Luboš říká, že to je v Pise normální, a co bych chtěla v centru města, kde jsou všechny domy a tudíž i pokoje stejně malé. No chudáci lidé žijící v Pise, takovýhle mrňavý pokojíčky jim teda nezávidim. Naštěstí tu budeme spát jen jednu noc. Moc světla tu také není. No bodejť by bylo s okýnkem velkým jako otvor do psí boudy. To by mě zajímalo jak se tady v Pise chlapi holí, s takovym světlem v koupelně. To musí být pokaždé krve jak z….

Po krátké obhlídce našeho pokoje velikosti domečku pro panenky Barbie (teda já si jako takový domeček vždycky přála, ale spíše na hraní huh), vyrážíme obhlédnout Šikmou věž, kterou máme skoro za rohem. Je už poměrně tma a typické úzké italské uličky nepůsobí zrovna přátelsky. Je v nich ale živo a to mě uklidňuje. U věže jsme coby dup a kupodivu nejsme jediní. Je tu pár turistů a také stánkařů, většinou hodně tmavé pleti, kteří v sobě obchodníky nezapřou a snaží se nám vnutit něco z jejich zboží i takhle pozdě večer. Poučení Lubošem, že si jich nemám všímat, nekoukat jim na nabízené zboží, nenavazovat oční kontakt a totálně je ignorovat se ukázal jako dobrý tah, protože nás nechávají po chvilce být a obtěžují turisty jiné, kteří strategii ignorace asi neznají. Jen tak pro doplnění, ono to jejich zboží je většinou stejně úplně k ničemu a nemá praktického využití, dalo by se označit jako pracholap.

U věže děláme pár fotek. Věž je obrovská, přimo monstrózní, představovala jsem si ji teda menší. Za věží je k vidění ještě Dóm a další historické budovy a hradby. Celý ten areál kolem věže a Dómu (Piazza dei Miracoli) je moc pěkný a zanechává úžasný dojem, kor takhle v noci a s nasvícením. Prohlížíme si ještě pár částí města a vyrážíme zpět do našeho pokojíčku pro panenky. Po cestě neodolám stánku s pravou italskou zmrzlinou a dávám si rovnou dva kopečky, ba přímo kopce. Mňam! zmrzlina

Noc neni moc klidná, máme okna do dvora a sousedíme s nějakou hlučnou ubytovnou. Přesto usínáme. Mně se zdají nějaké divoké sny. Ráno je vyprávím Lubošovi u výborné snídaně a on mi na to říká, že jsem psycho. Takže nic nového.

Jen tak mimochodem, toskánská snídaně je sladká (koláče, croissanty, wafle, marmoška, ovoce…), vyznavači snídaně ve stylu buřt & vejce si tu na své nepřijdou. 

 

Pisa Pisa 4 Pisa 3
 Pisa

10.5.2013 (pátek)

Po snídani vyrážíme opětk věži, abychom si ji zvěčnili za světla. Říkám Lubošovi, že by mě mohl vyfotit s věží tak, aby to vypadalo, že ji buď podepírám nebo do ní cvrnkám. On mi na to říká, že to není dobrý nápad, protože to takhle dělá každý a že moje fotka bude vypadat úplně stejně jako fotka všech ostatních turistů. A jak to teda s tím pózovaním u věže je? Mrkeněte se na fotky dole. Hodně originalní, že? Ještě, že mám tak inteligentního a světa znalého manžela. No, takže já teda obdobnou fotku nemám, zato mám fotky mnoha turistů, kteří se připravují na tu svoji originální fotku s věží. Každopádně jsem docela ráda, že jsme u věže byli už včera, neboť dnes pro mě věž nebyla, díky ostatním turistům, atrakcí číslo jedna.

 

3 2 1
7 Pózujeme u Pisy
5

U věže byla zase spousta prodejců, stejně jako včera večer, ale tentokrát jsem je už velmi profesionálně ignorovala. Po obhlídce celého Piazza dei Miracoli za světla, si dal Luboš kafíčko kafickoresp. espresso, které podle něj bylo nejlepší, ze všech těch kafí, které během pobytu vypil, a že jich teda za celý ten pobyt bylo. Takže espresso u věže se dá rozhodně doporučit, a stojí myslím pouhé 1 €. V Německu stojí espresso Eura dvě a rozhodně není tak dobré, říká Luboš, neboť já espresso nepiju. Tak asi tak.

Jinak není v Pise, ve srovnání s jinými toskánskými městy, nic moc k vidění. Obešli jsme ji kolem dokola a až na pár málo mist, je tam vážně prd, jak s oblibou říkám. Domy mimo centrum působí špinavě a opotřebovaně, což jak mi bylo řečeno je prostě toskánský styl, ale podle mě by se o to mohli starat o malinko líp. Neříkám vše omítnout, aby nebyl vidět ten ošklivý odraný kámen nebo cihla, ale proč nenatřou aspoň staré oprýskané okenice? Ale je možné, že je to věc názoru a vkusu. Nejlépe když si na věc uděláte svůj vlastní názor, třeba z našich fotek.

Co se ale v Pise určitě ještě dá doporučit je Pasticceria Salza, kde si člověk může vybrat z obrovského množství sendvičů či sladkých dobrůtek, které nejenže skvěle chutnají, ale i fantasticky vypadají. A krom toho si tam můžete dát kafíčko na tisíc způsobů. Vše se tam jí na stojáka (toskánský styl) resp. já tam neviděla uvnitř nikoho sedět a popravdě ani nebylo kde.

Po výborném občerstvení vyrážíme na letiště pro auto. Po včerejší ochutnávce italského způsobu jízdy mám jisté pochybnosti, že jsme schopni se přizpůsobit. Hyn sa hukáže! Na letišti padl dotaz, zda bychom nechtěli místo námi objednaného vozu, úplně nového Nissan Qashqai. Říkáme si proč ne, vzhledově nevypadá zle a aspoň z něj půjde lépe vidět a budeme z něj mít lepší přehled, co se kolem nás děje. To byla ale asi jediná výhoda tohoto japonského vozu. Velmi brzy jsme zjistili, že kvalita vozu odpovídá ceně. Na můj vkus je Qashqai trošku moc plastický. Pokaždé když jsem zavírala dveře jsem přemýšlela, jestli mi zůstanou v ruce nebo prasknou při zavření. Navíc to je, podle Luboše, neuvěřitelně lenivé auto (malý motor na těžké auto, nebo co to říkal). Ale zase darovanému Qashqai na blatník nehleď, ne? Vtipná byla i navigace, kterou jsme vyfasovali k autu. Nastavená byla nějaká americká angličtina,  takže jména italských ulic, byla vyslovována anglicky. Momentálně si vzpomenu jen na ulici Strada Statale III, kterou navigace vyslovila jako strejda stetejli lai lai lai. No dlouho jsme to nevydrželi poslouchat a museli navigaci přepnout, neboť bychom se bývali smíchy počůrali hysterical

OMGS takto vtipnou výslovností jsme se ale kupodivu dostali až do krásného městečka zvaného Lucca. Tomuto městu se říká i Malý Vatikán v Toskánsku a lze ho v každém případě doporučit. K vidění je nespočetné množství kaplí, kostelů a klasických úzkých uliček, ve kterých se prolíná stín a světlo podle sklonu sluníčka. Lucca má pro mě super atmosféru a díky několika vyšším věžím, nabízí krásný výhled na celé město. My byli na dvou z nich, kolena nás bolela ze všech těch schodů ještě dva dny, ale stálo to za to, rozhled to byl nádherný a možná i díky tom se Lucca řadí mezi má oblibená městečka v Toskánsku. Kavárniček a míst k posezení je v Lucce mnoho, stejně tak jako turistů, ale ty a bohužel hlavně Američany najdete všude. Na jejich výkřiky ve stylu OMG, this is awesome, OMG!! jsem chytla během pobytu alergii a kdykoli teď slyšim OMG (oh my God), tak se osypávám. Na Luccu jsme bohužel neměli moc času resp. ne tolik, kolik by si toto město zasloužilo, ale já věřím, že to nebylo naposledy, co nás Lucca viděla. Na závěr se občerstvujeme ještě výborným sendvičem a pivem, které není zrovna nejlevnější, ale chuťově moc dobré a valíme najít naše první ubytovaní, tzv. agriturismo, Poggio agli Ulivi.

 

Lucca Lucca 2 Lucca 3
Lucca

S hledáním máme trošku problém, neboť naše navigace je totálně k ničemu a hlavně italské značení na silnicích, no to je kapitola sama pro sebe. To že na jedné značce stojí XY 200 metrů doleva, ještě neznamená, že se tam XY opravdu nachazí.

Poté co jsme agriturismo přeci jen našli, dostáváme na výběr ze dvou pokojů. Po zkušenosti s Pisou, si vybírám ten větší. Pokoj je moc pěkný, čistý a laděný do modra, a hlavně je opravdu velky, stejně tak jako koupelna. Takže pokoj bychom měli. Malinké komplikace nastávají při domluvě. Šéfík anglicky umí trošku, ostatní ještě méně. Docela se i divím, proč s tou jejich angličtinou něco nedělají. Není přece možné, aby měli pouze italsky mluvící hosty. Věřím, že hosté mají spoustu otázek, co se kultury, tradic, připraveného jídla a dalších věcí týká a že tímto tak tento “podnik” může ztrácet body. Šéfík i ostatní personál jsou sice moc milí a snaží se ze všech sil, mě osobně ale mrzí ta jejich špatná angličtina, ale zase je to opět věc názoru. Možná je na čase oprášit své znalosti Španělštiny popř. se vrhnout na Italštinu. V areálu agriturisma se nachází ještě venkovní bazén, ale vzhledem k nízké teplotě a dešti ho nevyužíváme. Veřím ale, že v létě to tu musí být paráda.

Na večeři dostáváme jako antipasti různé druhy salámů, crostini s různými nátěrkami, mezi nimi i naprosto geniálni paštika, po které se můžeme oba utlouct. Dále pak něco jako rajčatovou směs v olivovém oleji, která se jí normálně s bruschettou, a další dobrůtky, které ani neumím popsat. Vše to bylo neskutečně dobré. Jako další chod jsme si dali ragů s raviolama plněnýma bramborem a tagliatelle s prasátkovou omáčkou a masíčkem. Obě jídla opět neměla chybu a oblizujeme se až za ušima. K jídlu popíjíme Chianti, které mi kupodivu taky chutná. Podle šéfíka je to víno, které chutná skoro všem, protože je jednoduché a nemá žádnou specifickou chuť, kterou vyhledávají znalci vína. Čímž se potvrzuje, že znalec vína nejsem a stále ještě rozděluji vína na chutná a nechutná. No, a protože naše bříška nebyla po těstovinách stále ještě plná, tak jsme se dodlábli dezertem. Na výběr bylo z několika druhů vlastnoručně upečených koláčů, přičemž u mě zvítězil koláč s čokoládou a naprosto božským krémem, na který bych ráda měla recept. Jenže jak, když kuchařka neumí aní slovo anglicky a já umím v italštině akorát tak poděkovat? Poškrábeme čumouš ještě místní kočce, zatopíme si v pokoji, neboť je mi zima a jdeme do betle. Spinkám jako mimino. Bodejť by ne po včerejší rušné noci v Pise.

toskanskoJeště bych chtěla zmínit jak se to má vlastně v Toskánsku s jídlem. Předtím než vám donesou antipasti (předkrm) dostanete na stůl buďto klasický nebo jinak upravený bílý toskánský chléb s olivovým olejem (v agriturismo se jedná většinou o moc dobrý podomácku vyrobený olej). Pak přijde na řadu antipasti, což můžou být třeba námi oblíbené crostini, různé druhy salámů a sýrů, mořské plody, prostě něco malého na zobání. Obrázek typického antipasti máte třeba vlevo nahoře. Poté následuje primi piatti (prvni chod), což jsou většinou těstoviny nebo rizoto. Následuje secondi piatti (druhý chod), kde jde zejména o maso. No a poté už přichází na řadu dezert a samozřejmě kafíčko resp. espresso. S kávou je to v Itálii také zajímavé. Capuccino či Latte nebo Macchiato se pije pouze dopoledne, dost často ke snídani. Obecně tedy jen dopoledne. Takže nedoporučuji objednávat si kapůčo (jak tady bývá capuccino často nazývané) po večeři, budou na vás blbě koukat. Užijte si ho dopoledne a pak už se přeorientujte na espresso. Do kterého chodu řadí Italové rybu nevím, nějak jsem na to úplně nepřišla. Mám ale pocit, že spíše do prvního a že je dokoce možnost objednat si i rybí/mušlí/mořskoplodový předkrm. Já jsem své hladové chvilky většinou řešila antipastou a jedním jídlem z prvního nebo druhého chodu, popř. nějakým tím chodem a dezertem na dodlábnutí.