Toskánsko

12.5.2013 (neděle)

Na pořadu dne stojí městečka Cortona a Montepulciano, která leží hodně vysoko a nabízí tak opět hezký výhled na okolní krajinu. Cortonou jsem totálně nadšená, vypadá trošku jinak než ostatní malá italská městečka a to mě na ní baví. Dokonce tady má University of Georgia svou “pobočku” a umožňuje zde svým studentům strávit nějaký studijní čas v zahraničí. V městěčku to žije a občertsvení lze najít na každém kroku. Cortonu doporučuji asi víc než Montepulciano, které má sice také své kouzlo, ale Cortona mě oslovuje jaksi více, především díky tomu, že domy tu jsou pěkně upravené a nepůsobí odrbaným a špinavý dojmem, jako je tomu v Montepulcianu. Samozřejmě, ne všechny domy v Montepulcianu jsou neupravené, to bych tomuto městečku křivdila, ale je jich dost a přitom stačí tak málo, kytička sem, truhlík tam.

Upravené části Montepulciana mi malinko připomínají Luccu, a jak již víte z Luccy jsem byla nadšená. Co se mi na Montepulcianu taky líbí jsou ty jeho uličky vedoucí nahoru, dolů, nahoru, dolů, což také mimo jiné vypadá pěkně na fotkách. Montepulciano má také mnohem víc obchůdků než Cortona. Dá se tu koupit opravdu všechno, jídlem počínaje a suvenýrem konče (značkové obchody tu ale nenajdete). V “montepulcianských” obchůdcích najdete stejné či podobné zboží jako v Sieně nebo Florencii a výhodou je, že se v nich nemusíte mačkat s amíkama a jinýma tvorama. V porovnání s Cortonou zde najdete i více restaurací, kavárniček, enoték a krámků s občerstvením.

Dnes jsme chtěli navštívít ještě Montalcino, ale bohužel už nemáme mnoho času, je potřeba se jet ubytovat do nového agriturisma a hlavně nám začalo po cestě pršet. Tak snad příště. K novému ubytování projíždíme krajinou kolem Pienzy, která je nádherná. Pokud se vydáme ještě někdy do Toskánska, tak bude Pienza a krajina popř. městečka kolem ní stát hodně nahoře na našem seznamu.

Nové ubytovnání v Podere Il Pero je taky moc pěkné a co je vážně sympatické je, že majitel umí výborně anglicky a je to sympaťák. Jelikož nabízí toto ubytování pouze snídaně, vyrážíme na doporučení majitele k restauraci Montalbuccio, kde hodláme povečeřet. Cesta k ní je to ale pěkně nepříjemná, neboť tam není žádný chodník a my tak jdeme po klikaté silnici do kopce, s kručícím žaludkem a strachem, že nás nějakej italskej šílenec, co zase nedodržuje pravidla, ze silnice smete. U restaurace zjišťujeme, že otevírají až za 30 minut a tak nám nezbývá nic jiného než se jít ještě projít, jenže není pořádně kam a tak vyrážíme zase po té klikaté cestě. Celá ta téměř 30-ti minutová cesta a čekání se ale vyplatilo, protože tak dobré rizoto jsem ještě nejedla. Luboš vaří taky super rizota, ale tohle s chřestem, prosciuttem a pecorinem, aaaaaaah to bylo fakt pošušňáníčko. Luboš si dal nějaké maso a taky si ho moc chválil. Na závěr si dal ještě tiramisu, z kterého jsem trošku ochutnala a musím říct, že mi moc nechutnalo, což bylo v podstatě první a poslední jídlo, které aspoň za mě dostalo mínus body. Cestu zpět už jsme se rozhodli neabsolvovat pěšky a nechali jsme se k ubytování dovézt taxíkem.

 

Cortona 6 Cortona 4 Cortona 1
Cortona (hore), Montepulciano (dole)
Montepulciano 4 Montepulciano 5 Montepulciano 1
Montepulciano 7

12.3.2013 (pondělí)

Při snídani jsem objevila typycký toskánský koláč, kterému se říká crostata a který chutná úplně stejně jako naše linecké cukroví, které pečeme na Vánoce. To by mě ani ve snu nenapadlo, že můžeme mít něco společného s Toskánskem.

Po snídani vyrážíme pěšourem do Sieny, neboť od nás leží pouhých 15 minut. S Lubošem se shodujeme na tom, že se nám Siena moc líbí. Lubošovi dokonce více než Florencie, neboť je v Sieně mnohem méně turistů. Já se tak nějak nemůžu rozhodnout. Pro mě je Siena moc pěknou kombinací Luccy a Florencie. Každopádně Siena je prostě krásná a každý by ji měl aspoň jednou v životě vidět. Dokonce nám stejně jako ve Florencii přeje počasí a svítí nám celý den sluníčko. V Sieně zakupujeme lístky na prohlídku Dómu, Krypty, Křtitelnice (Baptistero di San Giovanni) a museum Dómu (Museo dell’Opera), ze kterého je krásný výhled na celou Sienu. Mně osobně se líbil jen ten výhled, já nějak na ty mrtvoly, kostely, obrazy, zatuchlý vzduch a příšeří moc nejsem. Výhled na Sienu z Museo dell’Opera mi ale vše vynahradil. Museli jsme si sice vystát poměrně dlouhou řadu a pak vyšlapat spousty schodů, které se točily tak, až jsem měla pocit, že jsem opilá a které byly tak úzké, že jsem přemýšlela jak se tam nahoru ti tlustí Američani dostanou (nebo jim řeknou při koupi lístků rovnou, že jsou tlustí?) ale výhled byl prostě bombastický. Však mrkněte na fotky.

Poté jsme prošli město skrz na skrz, udělali pár fotek i na Piazza Il Campo, což by mělo být nejznámější italské náměstí a pro mě i jedno z nejhezčích a nejpohodovějších, jaké jsem viděla. No a protože nám kručí v bříšku, tak vyrážíme na jídlo. Majitel agriturisma nám doporučil několik podniků, bohužel 2 z nich mají otevřeno až večer (Bagoga, Da Trombicche) a tak usedáme ke stolu v restauraci Tratoria Papei, kde umí slušně anglicky a tak není domluva žádný problém. Jako předkrm si dáváme opět naše oblíbené crostini a jako hlavní jídlo si dávám tagliolini s králíkem (coniglio) a sugo omáčkou a Luboš nejprve polévku Ribollita di pane, což mi připomíná německej zeleninovej eintopf, a poté si objednává ještě jídlo s vtipným názvem Pici cacio e pepe, což není nic jiného než tlusté špagety s pepřem a parmezánem nebo pecorinem, což bylo velmi dobré, stejně jako můj králík a stejně jako pivo Birra Moretti. Podle některých recenzí na netu bývala tato restaurace ale mnohem lepší, což my neposoudíme. Nám chutnalo a pokud to bylo kdysi dávno ještě lepší, tak klobouk dolů. Po obídku ještě křižujeme město křížem krážem, nakupujeme něco málo na večeři, já zase neodolám stánku se zmrzlinou (teda tak dobrou vanilkovou jsem ještě nejedla), Luboš neodolá kafíčku v Torrefaccio, které nám bylo doporučeno majitelem agriturisma, a valíme zpět totálně ucaprtaní do agriturisma, kde strávíme večer čtením a surfováním po netu na zahradě.

 

siena 10 siena 1 siena 4
siena 15 siena 13 siena 12
siena 6 siena 11 siena 9
Siena

14.5.2013 (úterý)

Dnes vyrážíme do Monteriggioni, což je jen taková malá pevnůstka obklopená olivovým hájem, kterou stihnete projít zhruba za půl hodiny. Sympatické na ní je to, že se tam nenechází moc turistů. Byli jsme tam skoro sami. Tato pevnůstka byla prý postavena lidmi ze Sieny (jak se vlastně správně jmenují? Sieňané?) jako obrana před Florencíí (Florenťany?) a byla prý na svou dobu vyjímečná, co se úrovně stavby týče. Zkrátka a dobře Florenťané měli co dělat, aby tuto pevnost dobili. Montereggioni nadchlo dokonce spisovatele Danta, který tuto pevnůstku zmiňuje i ve své Božské komedii (v části Peklo). Vstup na hradby a rozhled do okolí je možný a stojí 1.50 Euro. Obecně se mi Monteriggioni líbí, ale jedna návštěva úplně stačí. Poté co jsem navštívila Florencii a Sienu to teď bude mít asi každé město těžké. Pokud si ale hodláte jen tak posedět, číst si knížku a koukat do okolí, tak je to to pravé ořechové. Z Monteriggioni mám ještě jeden zážitek a to ze záchodů, kdy jsem si fakt dlouho lámala hlavu tím, jak si umýt ruce poté, co jsem navštívila toaletu. Kdyby mi bývaly nespadly brýle na zem, asi bych si toho šlapátka nikdy nevšimla. Takže až jednou budete stát ve Toskánsku u umyvadla a marně budete hledat fotobuňku, která spustí vodu, tak se koukněte na zem, jestli tam taky náhodou není šlapátko, kterým si napumpujete vodu pankac

Z Monteriggioni jsme se vydali do San Gimignano. Od tohoto městečka jsem si po přečtení průvodce slibovala hodně. Byla jsem ale trošku zklamaná. Výhled na krajinu byl opě pěkný, ale podobný jsme už viděli. Domy byly zase na můj vkus neupravené a působily špinavým dojmem. Já vím, já vím, italský styl, ale Siena je taky v Itálii a jak to tam bylo pěkné a upravené. V podstatě si myslím, že když se člověk mrkne na fotky v průvodci (my měli dokonce dva), tak si může návštevu San Gimignana odškrnout. No, Luboš by asi nesouhlasil. Nebo jo? Nevím no, nechci nikoho od San Gimignana odrazovat, ale já už tam podruhé nemusím. Vzhledem k tomu, že už více informací ve svých poznámkách k San Gimignanu nemám, tak s jeho popisem končím.

Dále jsme pak pokračovali směr Volterra a to bylo jiné kafe. Jo, kafe…to si Luboš dal určitě. Volterra se mi líbila mnohem víc než San Gimignano. Vzhledem k tomu, že si jsou ty menší toskánský města tak podobný, tak hledám vždy něco, co jsem ještě neviděla nebo prostě něco, co to město od těch ostatních odlišuje. A tohle mi Volterra opravdu nabídla. Ve Volteře jsou totiž pozůstatky/ruiny etruských a římských staveb, které si za malý poplatek můžete prohlédnout. Ve Volteře jsem také poprvé v životě viděla nejen obchůdky s alabastrem, ale i malé dílničky, ve kterých se alabastr zpracovává a do kterých nechávali jejich majitelé nakouknout okénkem, dokonce bez poplatku. Volterra mi malinko připomínala Luccu se Sienou, jediný rozdíl je v tom, že tam není tolik turistů.

san gimignano 2 san gimignano 4 san gimignano 3
San Gimignano (hore), Volterra (dole)
volterra 2 volterra 4 volterra

Ohlídka Volterry je u konce a je na čase jet se ubytovat do posledního agriturisma Poggio Ai Santi v San Vincenzo, které je nejen svou polohou, ale i svou kuchyní a zařízením pokojů či společenských místností přesně podle mého gusta. Po příjezdu k bráně se musíme nahlásit neboť je brána zavřená. Poté se brána otevírá a já si připadám jako v nějakém americkém filmu. Vjíždíme do obrovského parku, kde necháváme stát našeho Hnisana a jdeme na recepci. Všude kolem nás je zeleno, stromy, sem tam olivovník, kytičky, levandule v květináči…naprostá paráda. Hlavní budova na mě také dělá dojem, vybavení není nijak luxusní, ale je to tu krásně zharmonizované, spousta dřeva, spousta přírodní dekorace, barvy do zelena a hněda, vše to tu působí moc příjemně. Jdeme se ubytovat do naší suite, která je zařízená v podobném stylu jako hlavní budova, takže naprostá spokojenost.

cheers Večer nás čeká s majitelkou a ostaními hosty welcome drink, ale ještě než tam jdeme, tak si všímám, že mám na boku malou ranku, asi mě něco štíplo, říkám si a protože to vypadá úplně normálně nechávám to být. U welcome drinku se potkáváme s ostatními hosty, majitelka si s námi povídá, popíjíme víno a pojídáme dobrůtky. Následuje večeře. Šéfkuchař osobně obchází stoly a probírá s hosty na co by měli chuť, pomáhá s výběrem, doporučuje, popisuje jednotlivá jídla a ingredience popř. i jak se daný pokrm vaří. Fakt hustej servis, myslim si, to by se mi v ČR a ani v Německu asi nestalo, že by za mnou přišel přímo šéf a radil s výběrem.

fingerfoodPřed večeří dostáváme ještě čerstvě upečené pečivo s olivovým olejem, to vám je ale taková dobrota, abychom něco zakousli než nám přinesou pozdrav z kuchyně, což je malinká jednohubka (proboha ne ta česká jednohubka ve stylu kus rohliku, pomazánkové máslo, salám, sýr, kus okurky a vše propíchlé párátkem) servírovaná na speciální lžičce. Těžko se to popisuje, vlevo máte obrázek takové malé jednohubečky.

Vzhledem k tomu, že jsme dnes měli v San Gimignanu poměrně velký oběd pizza, tak to na předkrm nevypadá a objednávám si hned hlavní jídlo, což je rybí filet, bohužel jsem zapoměla jméno ryby, s fenyklem a pomerančovým olivovým olejem, a Luboš pak jehněčí maso v bylinkové krustě podávané s černou cizrnou a rozmarýnem. Obě jídla byla dokonalá a není si nač stěžovat. Olizujeme se až za ušima mlsoun Původně jsem neměla v plánu dávat si dezert, ale když jsem zjistila, že mají můj oblíbený Crème Brulée, tak jsem prostě neodolala. A abych v tom nebyla sama, tak si dal Luboš taky dezert. Zvolil, pozor překládám do slova, křupavé oplatkové drobky s čokoládovou a hruškovou pěnou a olivovým olejem domácí výroby, takže vyrobeným majitelkou Poggio Ai Santi. No, ochutnala jsem a skoro mi přišlo líto, že jsem si dala Crème Brulée, taková dobrota to byla. Ještě musím zmínit, že jsme popíjeli výborné víno, Luboš červené a já bílé, opět vlastní výroby. Fakt moc dobré. Po vydatné večeři jdeme na kutě. Moc dobře se mi ale nespí, pořád se převaluju a když už konečně usnu, tak mě probouzí zhruba kolem páté ráno řev pávů.

 

jidlo 1 jidlo 2 vino
Moje papú Lubošovo papú bílé & červené