Toskánsko

15.5.2013 (středa)

Ráno mě něco kouše na zádech a při pohledu do zrcadla zjišťuju, že mě něco v noci kouslo a dokonce dvakrát, svědí to jako čert. Krom toho mám pocit, že to malé kousnutí na boku, které jsem objevila už včera večer se zvětšilo a zčervenalo. Nějak to ale neřeším a jsem si jistá, že za tím vším stojí nějaký komár. Jdeme na snídani a pak vyrážíme směr Pitigliano. Panebože, kdybych mohla tu naši navigaci zabít, tak to udělám. Táhne nás takovou blicí cestou, že musíme třikrát zastavovat, abych uklidnila žaludek a nevyskočil mi i se svým baťůžkem z těla, ve stylu tak se tady měj, já to balím oci

Přijíždíme k Pitiglianu, které stojí na obrovské skále a nabízí nám na sebe jedinečný pohled, něco takového jsem ještě neviděla. Bohužel pro mě, je to také to jediné co mi Pitigliano bylo schopné nabídnout. Město jako takové mě moc neoslovilo, možná to bylo i mým stále neklidným žaludkem. Nenajdete tu skoro žádný obchod, žádné občerstvení, žádné kafe, prostě tady zdechl pes. Je to škoda, protože jsem od něj čekala, po tom monumentálním příjezdu, více. Jako klady vidím to, že jsme tu asi jediní turisti ve městě a že je tu božský klid. To jsou ale bohužel, alespoň jak to vidím já, jediná dvě pozitiva. Takže, za mě, Pitigliano jsem viděla, odháknuto na seznamu, příště snad jen kvůli tomu pohledu na něj ze spodu.

Pokračujeme v cestě, ze seznamu volíme městečko Sorano, jehož popis mě v průvodci opravdu zaujal. A zase pro mě bohužel, pohled na město ze spodu je to jediné, co se mi na něm líbí. Ve srovnání s Pitiglianem tady ti psi zdechli dva. Navíc na mě ulice působí depresivně, protože jsou hodně tmavé. Ani počasí té procházce po Soranu nepomáhá, je zataženo a chvílemi poprchá. Občerstvení byste tu hledali marně a pokud se vám chce na záchod, tak to musíte vydržet, neboť jak už jsem psala dříve, to že někde objevíte ceduli s nápisem WC, ještě neznamená, že objevíte i samotné WC. Sorano je klasický příklad.

Po těchto dvou zklamáních se mi dále ani nikam nechce a Sovana mě moc nezajímá. Ale když už tu jednou jsme, tak se rozhodujeme toto město přesto navštívitt a díky bohu za naše rozhodnutí. Sovana se mi na rozdíl od předchozích dvou měst líbí. Město samo o sobě až tolik zajímavostí nenabízí, v podatě má jen jednu ulici, ale to co mi Sovana nabídla byla úžasná atmosféra a já se tu opět cítila, po depresivním Soranu, v pohodě. Dokonce i počasí se umoudřilo a vylezl Oskar. Na Sovaně se mi líbí jak mají upravené domy, použitý kámen se liší od ostatních měst a hlavně mají kolem domů spoustu kytiček. A to je přesně to, co mi v jiných městech chybělo. Tak si nechte ty svoje odrbané zdi na domech a oprýskané okenice, ale nazdobte je aspoň kytičkama nebo něčím barevným, ať je vidět, že to tu žije, ať to nepůsobí depresivně, studeně a špinavě. Ať si kdo chce, co chce říká Sovana u mě dneska vyhrála na celé čáře. Dokonce má i restauraci, hotel a dokonce se zde dá najít i ten zatracený záchod. Počasí se opět kazí a my vyrážíme na zpáteční cestu. Tentokráte ale navigaci ignorujeme, jedeme podle mapy a volíme si neblicí cestu dance

 

Pitigliano pitigliano pitigliano 2
Sorano sorano sorano 2
Sovana sovana 2 sovana 3

jidlo 3Po dvou hodinách jízdy přijíždíme do agriturisma, kde odpočíváme ještě chvíli v hlavní budově a taky čekáme na večeři. Původně jsem si chtěla dát těstoviny, ale šéf přichází s tím, že má v nabídce jeho nejoblíbenější rybu (red mullet) a že ji připravuje na super způsob s husíma játříčkama a špenátem (kukajda na obrázek vlevo). No kdo by odolal, viz obrázek vlevo. Tentokrát si dáváme i antipasti, protože jsme neměli skoro nic k obědu. Luboš dostává zeleninovou směs s ovčí ricotta pěnou a já parmezánové hnízdo/mističku, ve které je trocha salátu, křepelčí vajíčko, křupavá vepřová slaninka a slunečnicová semínka. Mňam, mňam. Luboš si pak dává minestrone a je to ta nejlepší minestrone, jakou jsem kdy jedla. A jako hlavní chod si dává hamburger ze speciální toskánské kravičky (Chianina Beef Hamburger) alá šéfkuchař. Šéfík nad jeho výběrem kroutí hlavou a říká, že to jsem já, kdo si vždy vybere to lepší jídlo. Každopádně, obě jídla byla zase moc dobrá. Dnes už toho víc nezvládáme a jdeme spát. Pořádně se zakrývám, aby mě v noci zase nehryzl komár.

16.5.2013 (čtvrtek)

Ráno se probouzím opět s novými kousanci, tentokrát jsou to zase kusy dva, navíc mé prvotní kousnutí je opět větší a opět červenější. Začínám surfovat na netu a koukat, co kouše přes noc a v posteli. Google odpovídá na můj dotaz “pokud se ráno probouzíte s kousanci, které jste večer neměli, máte co do činění s blechou či štěnicí”. No potěš teda, říkám si, majitelka má tři psy, to by mohlo být ono. Hledám dál, jak zjistit, zda mám v posteli či její blízkosti štěnice. Prohrabávám podle návodu celou postel, ale nic nevidím, žádné tmavé skvrny, žádné larvy, nic….

Při snídani ukazuji svůh hryz majitelce a ta si myslí, že by mě mohl kousnout pavouk. Sice dobrý nápad, ale dvakrát po sobě? A dvakrát po sobě v noci? Vždyť jsem prohrabala celou postel a nic tam nebylo. Každopádně jedeme do lékárny do San Vincenza, kde ukazuji svůj prvotní hryz na boku. Dostávám mastičku obsahující kortisol a antibiotikum a ať to mažu. Asi jsou tady na podobné hryzy zvyklí, a tak je namažu a dál se hryzama nezabývám. Počasí je ošklivé, prší a fouká silný vítr. V rychlosti si projdeme San Vincenzo (hm, klasické nic moc přímořské městečko, kde nic tu nic) a jedeme zpět do Poggio Ai Santi. Usazujeme se v hlavní místnosti, já začínám psát tento cestopis pisatel a Luboš si čte nebo pospává piniki

cantuccini2Po chvíli psaní dostávám na něco chuť a tak si objednávám horkou čokoládu, ke které mi přinesou i tradiční cantuccini (obrázek vlevo), které mi až do teď moc nechutnaly, ale tyhle mi jedou, to teda jo. Kolem poledne dostáváme hlad a přemýšlíme o tom, že bychom si dali něco malého na jídlo. Využíváme přítomnosti šéfkuchaře, který za náma přichází a probírá s námi na co máme chuť. Po výběru jídla si se šéfíkem ještě chvíli povídáme a on nám vypráví v podstatě svůj životopis. Nestačíme se divit, kde všude byl, co vše zažil, kde všude se učil vařit a vařil, kde všude měl restauraci a už vůbec se nestačíme divit, že dělal dokonce pár pořadů pro TV. Jednotlivé díly celé série o vaření se dají najít na youtube i dnes pod názvem Cooking in Tuscany (tady třeba jeden díl jak se vaří šafránové špagety, Dennyho kuchařské umění můžete obdivovat od 6-té minuty, mňam, hned bych si dala). Šéfík, Denny Bruci, pořádá i kurzy vaření. Jeden takový má zítra. Smůla pro nás, zítra už letíme zpět. Luboš má ale v plánu se sem na nějaký kurs vaření vrátit. Tak doufám, že se toho hodně naučí a pak mi bude doma vařit samé dobrůtky a taky mi o každém připraveném jídle tak pěkně povypráví přesně tak, jak to dělá Denny.

Počasí se umoudřuje a tak výrážíme navštívit ještě šéfíkovo městečko Campiglia Marittima. Zase je to taková klasika, ulice nahoru a dolů. Domy upravené i ne. Pohled zespodu pěkný, výhled shora ujde. Takže pro mě žádná novinka, ale pořád lepší než sedět doma. Navíc jsem potřebovala strávit ty výborné těstoviny, které mi Denny uvařil. Vracíme se zpět a chystáme na poslední večeři, kterou si hodláme užít. A že to jsou samé dobrůtky.

Chcete to taky vědět, co jsme si tentokrát dali? Tak kromě, tradiční čerstvé houstičky s olivovým olejem a pozdravem z kuchyně si dávám jako překrm výběr z toskánských fazolí, celkem prosím tři druhy. Jedny s balsamikem a cibulkou, druhé se šalvějí a třetí s prasátkovou omáčkou. No a jako hlavní jídlo jsem si vzala maso, abych měla nějakou změnu, a to konrétně filet z té speciální toskánské kravičky (Chianina) v listovém těstu se zeleným chřestem a s omáčkou ze šalotky a kaparů, vše samozřejmě polité olivovým olejem, jak jinak. Luboš ten měl ale taky totální dobrůtku, divočáka alá Denny se smržem a s černým rizotem. Úplně jsme se rozplývali, taková dobrota to byla. Škoda, že jsem byla po těch fazolích tak nacpaná, protože jinak bych z toho Lubošovýho dílu ochutnala více. Měl to opravdu moc dobré! Dole máte pár obrázků, ať se taky můžete pokochat.

 

jidlo 4 jidlo 5 jidlo 6
Moje fazolky Moje papú Lubošovo papú

Než zalízám do postele, tak ji ještě řádně prohledávám, protože probudit se zase s novýma hryzancema fakt nechci. A co jsem tam našla? Malého pavoučka. Opravdu mrňavého. To přece nemohl být on, co mě tak pohryzal, ne? Mohla to být i náhoda, že tam byl, včera jsem postel prohlédla ze všech stran a vlezla do všech záhybů a nic. Pavoučka jsem vyhodila a šla spát. No to byla noc, skoro jsem oka nezamhouřila, pořád jsem prohlížela prostěradlo, svítila na něj mobilem, abych jako ty mrchy kousavý překvapila, protože štěnice prý vylízají v noci a člověk je může najít tak, že rozsvítí světlo a překvapí je. No… nic jsem nenašla. Nakonec mě námaha přemohla a já na chvíli přeci jen usnula.

17.5.2013 (pátek)

Budí mě budík, jsem K.O., prohlížím se v zrcadle a zjišťuju, že nevidím žádný nový hryz, tak že by opravdu ten malinkatej pavouček? Stejně se mi to nechce věřit.

U snídaně se loučíme s personálem, majitelkou i jejíma psama. Platíme a odjíždíme do Pisy vrátit auto a pak na letiště. Na letišti mám trošku problémy při procházení kontrolou. Přestože mám na sobě úplně to samé oblečení, co jsem měla při odletu z Německa, kde jsem prošla kontrolou v klidu, v Pise jim svítím červeně. Mám si prý vyzout boty. To mě pobaví. Jak by asi mohly gumové boty pípat? Boty si sundávám, procházím kontrolou a opět pípám. Nějaká nabušená Italka si mě bere stranou a prohlíží mě ručně. No aspoň, že to byla ženská a ne chlap. Nic nenašla a tak mě pouští. Otáčím se zpět ke kontrole a vidím, že zrovna prochází holka, co má na krku kilo řetězů a v obličeji sto piercingů. A myslíte, že něco píplo? Ne, prd, vůbec nic. Může mi teda někdo prosím vysvětlit, jak toto zařízení funguje? Stojí tam někdo u toho a rozhoduje, koho propípne a koho pustí dál? Ne, tohle fakt nechápu nene-smutne

19.5.2013 (neděle)

Můj prvotní flek na boku se natolik zvětšil, má teď už několik cm, že jsme se rozhodli zajet s ním na pohotovost a zeptat se co a jak. Do úterý se mi nechce čekat, máme totiž v pondělí státní svátek. Začínám přemýšlet, jestli to nemohlo být klíště. Jenže já žádné neviděla, nebo jsem si ho jen nevšimla?

Na pohotovosti říkám doktorce, že mě něco hryzlo, otráveně se na mě podívá a myslí si nejspíš, ajeje, zase jedno kousnutí. Když ji flek ukazuju, vyvalí oči he Nejdřív mi chce dát kortizonovou injekci, ale pak ji říkám, že mám mastičku s kortizonem, tak mi té mastičky narve na flek tunu, přelepí náplastí, s tím, že si mám flek potírat, napíše mi antibiotika jako prevenci, kdyby to fakt klíště bylo (achjo, jak já nesnáším antibiotika) a že se mám nechat otestovat na boreliózu. Hm, to si tak jede člověk na dovolenou a takhle to dopadne…no nic no, v úterý naklušu k doktorovi a uvidíme co z toho bude. Snad nic.

21.5.2013 (úterý)

Mé doktorce ukazuji hryzanec na fotce, neboť ten můj už začíná díky mastičce blednout. Doktorka vyvaluje oči a prodlužuje mi antibiotika o 10 dnů. Paráda, takže 20 dnů antibiotika, bacha na Oskara, bacha na mléčné výrobky a za 4 týdny odběr krve…no, nejsem já smolař?

25.5.2013 (sobota)

Nesnáším antibiotika, je mi po nich blbě. A dnes je mi po nich blbě dvakrát neboť jsem si je vzala bez jídla. Byli jsme totiž na návštěvě a bylo mi hloupé zeptat se na kousek chleba, abych tu hrůzu zajedla. Bléééééééé!

A jak ten můj hryzanec vlastně vypadal? Takhle….prosím seznamte se!

hryzanec 2