Cesta do Laponska – 3. část
Pondělí (6.5.)
Ráno máme ve srubu zase zimu, ale multi-vrstva oblečení nás před ní chrání o trošku víc než v Pyhäkero. Nevím kolik je přesně hodin. Venku je stále šero a na sluníčko to dnes nevypadá. To mě netěší. Hrabu se z vyhřátého spacáku a zjišťuji, že mě bolí celý člověk. Včera večer jsem byla plná optimismu a odhodlání pokračovat v cestě. Zato dnes bych někam nejraději zalezla a spala.
Ranní hygienu za pomocí sněhu uspíším, protože neoslněná a úplně ztichlá krajina mě děsí. I přes potemnělost a strašidelnost okolí si připadám tak trochu jako v mém oblíbeném filmu S tebou mě baví svět, kdy pan Satinský provozuje ranní hygienu, svlečen do půli těla a pan Postránecký ho zkoumavě sleduje v teplým svetru a šále a snaží se vyčistit si zuby. Já tady budu asi za pana Postráneckého, říkam si. 
Holky už vstaly. Snídáme společně. Zabalíme a vyrážíme zpět do Pyhäkera. Volíme zimní trasu, která je podle mě úplně nejkrásnější, ze všech těch tras, které jsme absolvovaly. Příroda je tady plná kontrastů a překvapení. Přirovnala bych ji asi k supermodelce mezi krajinami. Přesně ví, co jí nejvíc sluší. Pečlivě vybírá a nakonec zvolí od každého kousku to nejlepší.
Procházíme hlubokým korytem. Nalevo je pokryto sněhem. Zato pravá strana nechce mít se zimou nic společného a už se chlubí krásnou barevnou peřinou tvořenou z kvítků a keříků.
 |
 |
I přes to, že mě tato krása nabíjí energií, cítím se unavená. Holky na tom nejsou o moc líp. Jdeme pomalu a ještě pomaleji. Díky naší rychlosti, asi tak dvacet kilometrů za týden, máme spoustu času všechno si detailně prohlédnout. Všímáme si výstražných cedulí, které v některých úsecích varují před lavinami. Koukáme kolem sebe a vidíme, že zrovna nad námi je sněhový převis, který nevypadá nejbezpečněji. Kdyby to teď spadlo, tak už se nevyhrabeme. Raději zpacifikujeme poslední síly a jdeme dál. Počasí nám nepřeje. Hodně fouká vítr a je zima. Jen občas a na kratičkou chvíli vysvitne sluníčko. Několikrát se zastavujeme a posilňujeme se zbývající čokoládou.
Za škaredého počasí přicházíme do Pyhäkera. Ukládáme krosny do srubu a svačíme poslední zásoby. Venku je nějaký šrumec. Jdeme se podívat, co se děje. Kolem srubu se potuluje skupinka postarších lidí. Zřejmě Finové. Návštěvníci rozdělávají táborák a opékají si špekáčky. Začínám trošku panikařit, protože se obávám, že budou chtít přespat. Ať se dívám jak se dívám, všichni se ve srubu určitě nevyspíme. Není nafukovací. Přemýšlím dopředu, jak situaci vyřešíme. Michal mě totiž upozorňoval na to, že ve srubech platí jedno zásadní pravidlo. Pokud je srub plný a přijde další člověk, měl by se zvednout a odejít ten, který je tam již delší dobu a je teoreticky odpočinutý a připravený na další cestu. Dumám, kde bychom mohly s holkama přespat. Vzpomínám si, že kousek od jezera je nezastřešené týpý. Třeba by to šlo tam. Ráno bychom to aspoň měly jen kousíček do Hetty. Ale možná to jsou jen místní, kteří si udělali krátký výlet. Z mých úvah mě vyruší holky. Asi nabraly sílu a chtějí se jít ještě podívat po okolí. Mně se teda už moc nechce, ale vyrážím s nimi, abych nekazila partu.
Cesta to je náročná. Lenka jde pořád dál a dál, v naději, že svého soba Boba přeci jen poslední den objeví. Už jsme hodně daleko od našeho srubu. Cesta vypadá nepoužívaně a nejsou tu ani žádné ukazatele. Všude kolem se válí zlámané větve stromů a keřů. Občas narážíme i na bažinu maskovanou sněhem. Vypadá to, že tady už dlouhou dobu nikdo nešel. Kdo ví jestli my nebudeme poslední. Všechno to na mě působí nepřátelsky a smutně. Tahle procházka se mi vůbec nelíbí. Chci se vrátit, ale ty dvě o tom nechtějí ani slyšet. Mají sílu jít dál a já je musím následovat, neboť jsem strašpytel a na zpáteční cestu nemám bez doprovodu odvahu. 
Po dalších patnácti minutách se mi je daří přesvědčit, abychom šly zpět. Lence se to moc nelíbí, protože stále ještě neviděla Boba. Já ale začínám cítit, že dál už prostě nedojdu. Zřejmě se na mě začíná podepisovat únava nashromážděná během posledních dnů. Táhnout na zádech každý den tolik kilo navíc je pro netrénované tělo přeci jen namáhavé a vyčerpávající. Přestože se mi v Laponsku moc líbí, tak si uvědomuji, že už se příšerně těším zpět do Jyväskyly. Na normální teplé a chutné jídlo, na teplou sprchu a jemňoučký ručník, na měkoučkou postýlku a hlavně na normální záchod, kde mi nebude omrzat zadek.
Je pět hodin odpoledne a konečně stojíme před srubem. Finové už odešli. Aspoň, že máme kde spát. Další cestování už bych nezvládla. Společnými silami zatápíme a vaříme těstoviny ze sáčku a čaj. Večeře nás zmohla a tak zalézáme velmi brzy do spacáku.
Úterý (7.5.)
Ráno se probouzím a není zima. Jsem překvapená. Je příjemné teplo a v krbu ještě stále lehce hoří malý ohýnek. Jak je to možné, říkám si? Leňa mi celou záhadu ihned vysvětluje. V noci opět nemohla spát a tak přikládala polínka skoro až do rána. No není zlatá? To se člověku vstává příjemněji, když mu nedrkotají zuby zimou. Rychle se oblékám. Naposledy navštěvuji promrzlou kadibudku a vystavuji své zuby laponskému sněhu. Venku je zase šero a všude kolem leží čerstvě napadený sníh. Okolí působí melancholicky. Očima se loučím s překrásnou laponskou přírodou a snažím se zamáčknout slzu dojetí. Současně se ale těším zpět do civilizace. Dnes nás čeká už jen ujít posledních pár kilometrů do Hetty, přejít jezero a vyčkat do příjezdu autobusu. Jak jednoduché. A pak přijde i na tu sprchu a na dobré voňavoučké a teploučké kafíčko. Bože, jak to mi chybělo.
Vařím čaj. Společně snídáme a vyprávíme si, co uděláme jako první až se ocitneme v Jýväskyle.
Na cestu se vydáváme poměrně brzy. Je potřeba stihnout autobus. Zpočátku cesty se dobře bavíme i přesto, že nově napadeného sněhu je něco přes půl metru. Jsem trochu překvapená kde se tam všechen ten sníh vzal. V noci sice sněžilo, ale že by až tak moc?
Děláme poslední fotky zasněžené krajiny. Fotíme se navzájem, zapadlé po kolena a někdy i hlouběji ve sněhu. Užíváme si poslední chvilky našeho dobrodružství. Tato euforie ale netrvá dlouho.
Nejde se nám moc dobře, neboť se na každém kroku zabořujeme do sněhu víc a víc. Krosny nám na lehkosti taky nepřidávají. Nálada opadá a síly ubývají. Už nám to nepřijde cool a srandovní. Řekla bych, že jsme vystrašené až do morku kostí. Jdeme mlčky a šetříme síly kde se dá. Padáme a zase se zvedáme. Co krok to utrpení. Jsme promočené na kost. Stále máme před sebou pět kilometrů a času není nazbyt. Mám pocit, že tímto tempem do Hetty vůbec nedorazíme. Někde tady v těch obrovských závějích zapadneme a umřeme.
V jednom okamžiku mám pocit, že už se vůbec nepohnu. Obě nohy mám zabořené po kolena ve sněhu. Snažím se pomoci si rukama, ale boří se mi i ruce. Jsem zoufalá a hystericky se směji. Lenka to komentuje nějakým drsným komentářem o naší situaci. Bohužel jsem zaměstnaná sama sebou, takže ji úplně nevnímám. Upadám do deprese a chce se mi brečet. „Kde se tady vzalo tolik sněhu, když ještě před dvěma dny ho tady nebylo ani pět centimetrů?”, myslím si.
V době kdy se mi zdá, že už to ani horší být nemůže, zapadnu do sněhu takovým způsobem, že už nedokážu vstát. 
Krosna se mi převalila přes hlavu. Ležím zabořená ve sněhu jak nohama a rukama, tak i obličejem. Nemůžu se pohnout a už vůbec ne zvednout. Krosna je příliš těžká a drží mě tam, kde jsem. Nemůžu dýchat. Hlavou se mi honí myšlenky na nejhorší. Asi tady fakt umřu, jestli mi někdo nepomůže.
Konečně cítím něčí ruce. Pomáhají mi vstát. Moc to nejde. Krosna je příliš těžká a já příliš slabá. Cítím, že je konec. Nemám sílu jakkoli pomoci. Čekám jen na to, co se stane. Další ruce mi přehazují krosnu do původní polohy na záda. Můžu alespoň zvednout hlavu a nadechnout se. Po chvíli už stojím na nohách. Celá se třepu. Myslím, že se třepeme všechny. Vyděšeně se po sobě díváme, ale nic neříkáme.
Dáváme si pauzu a moc toho nenamluvíme. Jdeme dál. I tentokrát nás podle šipek vede Katka. Ani dnes není snadné je sledovat. Dál se brodíme sněhem. Stále zbývá ujít čtyři kilometry. Fouká mrazivý vítr a je zima. Nemám na sobě kousek suchého. Znovu odpočíváme a dobíjíme se posledním kouskem čokolády.
Cesta nám vůbec neubíhá. Nálada je stále špatná.
Po nějaké době, která mi přijde jako celá věčnost, přicházíme k ceduli, která oznamuje, že do Hetty to jsou pouhé dva kilometry. Nemůžu tomu uvěřit, ale dodává mi to nové síly. Připadá mi jako bych se probudila ze špatného snu. Přidávám do kroku a snažím se prodírat sněhem, co nejrychleji. Holky slyším funět kousek za sebou. Asi vypadáme komicky, ale je mi to jedno. Náš cíl už se blíží a zdá se, že tohle dobrodružství přežijeme.
Těším se na to krásný ledovatý jezero, který je předzvěstí civilizace a zničehonic u něj stojíme. Radujeme se jako mále děti. Skáčeme a hulákáme. 
Zpíváme trojhlasně národní hymny a smějeme se jako šílený. Vychutnáváme si naše vítězství. Je mi krásně, ale mokro.
Přecházíme jezero. Stále je ještě zamrzlé. Hned po příchodu do Hetty zjišťujeme, kde bychom se mohly z toho promáčeného oblečení převléct. Posílají nás do místního hotelu. Pohled je na nás zřejmě žalostný, neboť nás pouštějí do velmi pěkné a čisté koupelny, i přes čerstvě vytřené mramorové podlahy. Jsem překvapená úrovní hotelu. Tady na „konci světa” jsem něco podobného nečekala. Byla jsem v domnění, že to bude spíše na způsob nějakého penzionu. Řádně usušené a převlečené se vydáváme na kus žvance do místní hospůdky. Objednáváme si každá obrovskou pizzu. Asi tady působíme hodně exoticky. Jinak si vůbec nedovedu představit, proč si nás všichni tak prohlíží a potutelně se usmívají. Sice příšerně smrdíme, jsme špinavý a máme velký krosny, ale to přece není důvod nás takhle nestydatě okukovat. Raději rychle zdlábneme pizzu a odcházíme na zastávku. Autobus přijíždí, k našemu překvapení, na čas. Mám radost. Ulevilo se mi, že je další případná komplikace za námi.
Sedíme v autobuse směr Rovaniemi a mlčíme. Rozhlížím se kolem a vidím, že s námi moc lidí necestuje. V autobuse je teplo a příjemně. Padá na mě únava. Nechci ale usnout bez rozloučeni se s laponskou krajinou, která mi ukázala, že dokáže být stejně přátelská jako i nebezpečná. Něžná i drsná, plná barev či šedivá. Myslím, že Laponsko se navždy stalo mou srdeční záležitostí. Přemýšlím, co vše jsme za těch pár dní prožily a jako jediný nedostatek shledávám to, že jsem nepotkaly žádného soba a už vůbec ne Boba.
Probouzím se bůhví kde. Jediné co dokáži rozpoznat je skokanský můstek. V Rovaniemi jsem žádný skokanský můstek neviděla a tak usuzuji, že tam ještě nejsme. Opět usínám a probouzím se těsně před cílovou stanicí. Mrholí a je šero. Vlak do Tampere nám jede až večer, proto využíváme čas k toulkám po městě. Na Arktikum bohužel zase nedošlo. Jsme unavené a raději zasedáme s kávou v Meku, kde přečkáme až do příjezdu vlaku.
Sedíme ve vlaku a Katka už má zase svoji nepříjemnou náladu. Jsem ale tak unavená, že ji nemůžu ani ublížit.
Středa (8.5.)
Probouzím se celá polámaná. Koukám z okna a vzpomínám na brzká rána ve srubu. Překonala jsem sama sebe, říkám si. Měla jsem sice na mále, ale zvládla jsem to.
Do příjezdu zbývá ještě dostatek času a já můžu opět rekapitulovat události za poslední dny prožité. Dopadá na mě ne příliš optimistická nálada. Je mi smutno. Nejen z toho, že už nejsem v Laponsku, ale i proto, protože se pomalu blíží konec mého pětiměsíčního studijního pobytu ve Finsku. Bylo to tady skvělé. Poznala jsem hodně nových lidí, z různých zemí a vyzkoušela si žít na vlastní pěst. Byla to pro mě nedocenitelná životní zkušenost. Viděla jsem kousek světa, který obsadil obrovské místo v mém srdíčku.
Jsme v Tampere. Čeká nás poslední úsek cesty. Do Jyväskyly cestujeme busem.
Probouzím se až v Jyväskyle.
Na kolej jdeme pěšky. Po náročném terénu v Laponsku nám klasický chodník připadá jako luxus. V bytečku ze sebe shazuji krosnu a peláším do sprchy. Upozorňuji Michala, že pokud hodlá v následujících dvou hodinách použít koupelnu, tak ať to ani nezkouší. Ze sprchy vycházím jako nový člověk a s úsměvem od ucha k uchu. Michal říká, že přesně ví jak se cítím. Jdu si uvařit kafčo. Pořádně si ho vychutnávám. Vařím si obídek. Na těstoviny nemám ani pomyšlení. Jako desert následuje Magnum. Myslím, že si ho zasloužím. Vybaluji věci z krosny, která neuvěřitelně smrdí. Zajímavé je, že v Laponsku jsem to necítila. Přemýšlím, jestli jsme tak děsně ve všech dopravních prostředcích na zpáteční cestě smrděly spolucestujícím i my. Pouštím si televizi, u které brzy usínám. 
Čtvrtek (9.5.)
Hned po ránu mám poměrně dobrou náladu. Michal si dělá na snídani palačinky se zmrzlinou a tak na něm jednu vyškemrám. S Katkou od včerejška nekomunikuji, protože mě zase naštvala. Volám Leni a domlouvám si s ní velké praní prádla. Chystám se na univerzitu, musím na povinný seminář. Brrrr, nemám ráda semináře.
A jaké plyne ponaučeni na závěr? Za Santou nejezděte v letních měsících. To má po sezóně a elfové se sobama jsou v trapu. Laponsko se dá navštívit přes celý rok. Pokud jste nadšení běžkaři, vyražte v zimě. Pokud ale běžky nesnášíte nebo to na nich neumíte (v mém případě obojí), tak doporučuji letní měsíce. V každém případě si nezapomeňte vzít: hodně filmu do foťáku (hihi, dnes už teda spíše hodně velkou kartu), cukr pro sobi a finsko-český slovník. Jo a taky mi bylo řečeno, že repelent na komáry. Ale my jsme v květnu nepotkaly žádnýho, tak kdo ví.