Jak jsme strávili letošní Velikonoce aneb svatební cesta na Kanárské ostrovy (3. část)
Lanzarote je sice malinký ostrůvek, ale za vidění stojí téměř každý jeho “kout”. I přesto, že ostrov neomračuje svou velikostí, jsme ho nestihli prozkoumat celý. Z průvodce vím, že jsou tady další krásná místa, která by stála za zhlédnutí. V této, poslední, části vyprávění o naší báječné, úžasné, fantastické a exotické dovolené bych se tedy, jak už jste možná pochopili, chtěla zaměřit na to, jak jsme trávili volný čas. Tedy kromě opalování, debužírovaní a pomlouvání všudypřítomných tlustých Britů a Němců 
Jo, ještě teda jedna věc než začnu. Klidně si běžte uvařit kafíčko a doneste si něco dobrého k zakousnutí 
Přímo v hotelu byla malá skupinka animátorů, kteří nabízeli velmi pestrý zábavný program. Aerobikem počínaje a střílením z luku konče. Dokonce zde byla možnost vyzkoušet si potápění v bazénu a následně (už za poplatek) i v moři. Já jsem si tuto atrakci samozřejmě s radostí nechala ujít. Že vás to nepřekvapuje? 
Luboš, jakožto dobrodružnější povaha, si potápění vyzkoušel celkem dvakrát. Z prvního potápění v šesti metrech byl tak nadšený, že neváhal a zaplatil si další lekci. Tentokrát šlo o potápění v metrech dvanácti, kde byl také instruktorkou vyfocen pod vodou s plnohodnotnou potápěcí výbavou a teď se bude určitě s fotkami každému chlubit
Další možnost jak užitečně strávit čas, je podniknout obhlídku ostrova. Byla zde samozřejmě možnost půjčit si auto a naplánovat vlastní trasy. My jsme ale zvolili výlety pořádané naší “domovskou” cestovní kanceláří TUI. Zdálo se nám to výhodnější už jen z toho důvodu, že do některých částí podíváníhodných míst vás v autě prostě nepustí. Ne, ani když se postavíte na hlavu 
Zato v organizovaném buse máte ve většině případů dokonce přednost. Navíc, za vás průvodce vše zařídí. Příkladem, kam vás v autě nepustí, je Národní park Timanfaya (Parque Nacional De Timanfaya). Můžete sice zajet dovnitř areálu, ale o obhlídce kráterů vyhaslých sopek už si můžete nechat jen zdát.
Organizované výlety jsme uskutečnili celkem tři a všechny bych označila za úspěšné.
První výlet, severní částí ostrova, začínal obhlídkou městečka Haría. Než jsme se k němu dostali, museli jsme projet šílenými horskými serpentinami. Výhled na údolí se spoustou vyhaslých sopek v dáli byl kouzelný. Bohužel nemáme žádnou fotku, neboť nikdo nečekal, že by bylo možné v takové pustině vidět něco tak úžasného. A nejméně já. Měla jsem co dělat se svým žaludkem. Jestli jsem na začátku psala, že se mi dělá špatně v letadle, tak v autobuse je to stokrát horší. Celou tu nádheru jsem sledovala pouze jedním okem, protože to druhé bylo přilepené na silnici. Snažila jsem se dívat dopředu a ujistit žaludek, že se vlastně nic něděje. Myslím, že v daném okamžiku jsem byla velmi silnou konkurencí pro Pošuka Moodyho (příznivci Harryho Pottera dozajista pochopí) Naštěstí jsme brzy zastavovali, v Haríi. Mám li být upřímná, toto město bylo jedním velkým zklamáním. Kromě malého trhu, který stejně za moc nestál, tady toho k vidění mnoho nebylo. Pár klasicky bílých domečků a hospůdek, spousta palem a zbořenin či rozestavěných či úplně opuštěných domů.
Mé zklamání bylo ale zapomenuto hned na druhé zastávce našeho výletu. Z terasy skalního útesu Mirador del Río (457 nad mořem) jsme měli nádherný výhled na protější ostrůvek La Graciosa. Pohled to byl zcela nevídaný (průvodce uvádí dechberoucí). To bylo panečku pošušňáníčko a exotika. Pískový ostrov s maličkým přístavem, obklopený azurově zbarveným mořem. Paprsky sluníčka celou tu nádheru ještě podtrhovaly. Jedním slovem, bylo to božské Škoda, že to na fotkách není vidět tak, jak jsme to my viděli ve skutečnosti. Asi si tam budete muset zajet, abyste to dokázali ocenit
Na další zastávce, Jameos del Agua, jsme pozorovali malilinkaté slepé albínské krabíčky (cca 0.5 cm) žijící v jeskyni, která zde vznikla z lávového toku po výbuchu sopek. Celou jeskyni a její okolí (sopečné muzeum a venkovní bazén s palmami) přetvořil do dněšní podoby slavný španělský architekt César Manrique. Ten je ostatně i autorem terasy a dekorací uvnitř restaurace Mirador del Río. Zkrátka a dobře, téměř každá budova na Lanzarote je dílem tohoto “chlápka”. No, ne všichni umělci tvoří podle mého vkusu. Ježiš, já jsem ale urýpaná. Už mlčím, mlčím
Poslední zastávkou výletu, po severní části ostrova, byla Jardín de Cactus. A hádejte kdo ji navrhl? V této zahradě se pěstují snad tisíce kaktusů. Na jejich “tělech” (listech? kdo ví, napoví) žijí malinké bílé kuličky nějakého hmyzu. Po vymačkání těchto útvarů dostanete karmínové barvivo, které se používá třeba do rtěnek. Jen stěží se dá uvěřit, že z bílé kuličky dostanete karmínovou barvu, že? Ale já tam byla, víno a medovinu pila, nevěsta jak růže květ a ženich jakbysmet A tak můžu všechno potvrdit.
Druhý výlet směřoval k stezkám jižního Lanzarote. Hned na úvod nás vysadili ve velbloudí “vesnici”, poblíž Národního parku Timanfaya. Nikdo se mě ani nezeptal jestli si chci udělat malé kolečko na velbloudovi a už jsem na něm seděla, i s Lubošem Jízda to nebyla příliš příjemná, a to se vůbec nezmiňuji o velbloudím zápachu. Nicméně, nevím jestli jste si toho někdy všimli, ale velbloudi mají moc krásné nožní tlapky. Při došlápnutí se pěkně mekoučce a trošku srandovně rozplácnou. Musím říct, že z celé asi půlhodinové projížďky mě jejich tlapouše zaujaly nejvíc
Po “korábech pouště” jsme pokračovali busem do centra parku Timanfaya. Konečně jsme měli příležitost prohlédnout si pořádně všechny ty sopky, které daly ráz celé lanzarotské krajině. Myslím, že ani nemusím zdůrazňovat, že si tady člověk připadal jako Měsíci. Ne že bych tam někdy byla Na někoho to může působit depresivně, ale já se do řad depresářů v tomto směru rozhodně neřadím.
Obhlídka parku Timanfaya začala několika málo ukázkami. Všechny byly založeny na důkazu pokračující vulkanické aktivity. Pro mě asi nejzajímavější bylo nalití vody do úzké roury zakopané částečně do země. Nalitá voda se během několika sekund proměnila v proud páry, která z trubky vytryskla v podobě silného “gejzíru”. A jak je to možné? Bylo nám vysvětleno, že v této oblasti je teplota v dvanácti metrech pod zemí 600 °C. Kdo by to byl řekl, ani podrážky mě nepálily, a že bych kousek teplíčka na této větrné hůrce potřebovala Poté, co jsme se pořádně vyblbli u “sopečných” experimentů se jelo dál, do centra samotného parku, kam auta něsmějí Ale to jsem psala už dříve. Ono ani není divu, že je tam nepustí. Cestičky jsou tu velmi úzké. Myslím, že vedle našeho busu by se neprotáhl už ani somálský cyklista. Tak tam bylo těsno. Všechna čest šoférovi. Sama bych si to na triko nevzala. Fotky úžasných panoramat a zákoutí jsme mohli fotit pouze z busu. Řidič byl ale velmi ochotný a na těch nejzajímavějších místech zastavil a dal nám dostatek času na zvěčnění “Měsíční” krajiny. Tlačítka foťáků bylo slyšet ze všech stran. Nikdo si nechtěl nechat ujít příležitost vyfotit toto zkvostné dílo vytvořené příirodou. Pane Manrique, tomu se říká tvořit 
Zavařením foťáků jsme ukončili tuto parádní podívanou a jelo se dále, do míst snad ještě úžasnějších, do El Golfo. Abychom se na to prvotřídní umělecké dílo připravili, zajeli jsme se ještě “ovínit” do La Gería. Víno bylo chutné a tak jsme zde dvě láhve zakoupili.
El Golfo je malá, smaragdově zelená zátoka vytvořená činností podvodní sopky. Celá je obklopená sopečným kamením resp. sopečnou kamennou zdí. Působí to tajemně a dramaticky. Zelená barva zátoky je obrovským kontrastem s azurově modrými vodami oceánu, od kterého je zátoka oddělena černým lávovým (sopečným) pískem. Určitě mrkněte na fotky, protože na fotkách je to vidět vše naprosto dokonale. Odkaz na fotky, najdete úplně dole na stránce. Oblast El Golfo je známá také díky olivínům, které lákají ke sběru nejednoho geologa. Ten je pak určitě za drahý peníz prodává místním zlatníkům, kteří je přidávají do šperků jako ozdobný kamínek. Tohle se ale nikde v průvodci nedočtete, protože je to moje teorie
Při zpáteční cestě jsme si udělali ještě jednu krátkou zastávku v Los Hervideros (v překladu konvice). Jsou to vlastně takové propojené útesové jeskyně s “vařící” mořskou vodou (pěnou). Zastávky, která nebyla původně v plánu, jsme taktéž nelitovali. Byl to moc pěkný pohled. Především pro nadšené fotoamatéry, jakými my dva určitě jsme. Luboš je teda o krapánek lepší než já Když se mi jednou za čas dostane do rukou foťák, tak cvakám jako o život. Samozřejmě kvůli tomu, abych zachytila co nejrychleji vše zajímavé kolem sebe. Co kdyby se ta sopka, která tady stojí tisíce let, najednou rozhodla, že už ji to tu nebaví a že se přestěhuje třeba na Tenerife? V takovém případě by Luboš tehle záběr vůbec neměl. On totiž foťák “šteluje” pět minut a pak udělá jeden dokonalý snímek. Neříkám, že mé fotky jsou stejně pěkné jako ty Lubošovy, ale vždycky jich mám víc a to podstatné, co jsem chtěla vyfotit, tam ve většině případů je
Třetím a posledním výletem byla návštěva podmořského dna. Ponorka vyplouvala, na můj vkus, z poněkud snobského přístavu Puerto Calero. Ponor byl velmi zajímavý pro můj žaludek. Po něm už to byla těžká pohoda. V hloubce třiceti metrů jsme se frajersky plavili, doprovázeni houfy ryb, mezi nebezpečnými skalními útesy Na lodi, byl foťák svěřen do mých rukou a tak jsem se činila seč mi síly stačily. Pouze nejlepší westernoví pistolníci se mohli srovnávat s mou rychlostí a hbitostí. Když v tom………………….prdlajs žralok, ani jsme neztroskotali, a už vůbec nás nespolkla velryba. Aparát se zasekl a bylo po legraci. Už jsem toho moc nevyfotila 
Ale abych vás neochudila o zážitek. Ještě jsme viděli barakudu a speciální úhoře zavrtané v písku tak, že jim čouhal jen černý ocásek, místního potapěče, který nám přišel ukázat svého kámoše velkého rejnoka. Připlaval s ním skoro v náručí. Z celé atrakce jsem byla velmi nadšená a můžu jen doporučit.
Luboš mi říkal, že kdybych nebyla srab a šla se s ním potápět, tak bych tohle všechno viděla už podruhé. To je sice pravda, ale být schovaná za sklem ponorky je pro mě daleko příjemnější než si nechat okusovat prsty rybama. Rozhodně jsem nezáviděla potapěči, který musel dozajista, jen co jsme odpluli, čelit nástrahám skrývajícím se ve starých potopených vracích na dně moře. Ty jsme okukovali při zpáteční cestě. Těžko říct proč ztroskotaly. O tom už se průvodkyně nezmínila. Nevadí. Zeptám se jí při příští dovolené, kdy budu bydlet v hotelu Gran Melía Volcán Basta a howgh
To by bylo vše k tomu jak lze trávit volný čas na Lanzarote a jak jsme si ho užívali my. Na úplný konec mi zbývá napsat poslední perličku
Nejsem zastánce nudismu, na to jsem příliš stydlivá. Ale někteří lidé si v něm libují a proto zmíním ještě tuhle záležitost. Nudismus není na Lanzarote zakázaný. I přesto, že pláže jsou často lemované skalnatými útesy a k nudismu přímo nabádají jsem se setkala jen s jedinou nudistkou. Pohled to byl opravdu zajímavý. Paní zdatně konkurovala panáčkovi Michelin, což mě naprosto šokovalo 
Vždycky jsem si myslela, že pouze lidé s dokonalou a vypracovanou postavou dávají své tělo na odiv. Ale po této zkušenosti vím, že je možné úplně všechno.
Toť ode mě vše. Snad jste dostatečně poučeni a také navnaděni na dovolenou na Lanzarote
Adiós y hasta la vista
P.S. Všechny fotky z dovolené lze omrknout tady.