Německy s úsměvem, aneb …
… jak může učitel ovlivnit váš vztah k němčině (či jakékoliv školní i neškolní výuce) a další postřehy.
Každému je asi jasné, že pokud je učitel opravdu dobrý učitel a ne jen parodií na něj, tak se ve vyučování může hodně naučit, přiučit či poučit. A co víc, výuka, byť i obávaného předmětu, ho může zaujmout, bavit a dokonce i motivovat k lepším výkonům. Vím o tom své. Kdyby k nám ve druháku na gymnáziu nenastoupila moje milá “pančálka” chemikářka, tak jsem skončila kdo ví kde. Dodnes nechápu, jak mohla být jejímu předchůdci, panu “moje třetí oko tě vidí”, svěřena vůbec nějaká výuka. Ne nadarmo se říká, že přehnaná inteligence může inklinovat v debilitu. 
Ale o tom teď nechci psát. To, o čem chci psát, jsou moje zážitky na hodinách němčiny.
Za celý svůj, dosud devítiměsíční, pobyt tady v Regensburgu, jsem byla svědkem několika různých vyučovacích metod. Počínaje hodinami, kdy jsem sledovala každou minutu, až po ty, kdy mi bylo líto, že už je konec a musím jít domů. Jediná věc, která byla ve všech případech vždy skvělá, bylo osazenstvo třídy. Setkala jsem se s lidmi snad ze všech koutů naší “malé” modré planety. Našlo se jich jen málo, se kterými jsem si neměla co říci nebo jsem si ani říci nic nechtěla. Jako třeba s Turky či Indy. Jejich životní názory či postoje k mnoha světovým i domácím problémům prostě nejsem schopná strávit, ani po těch 9 měsících. 
Vždycky jsem byla toho názoru, že jakmile člověk vystuduje učitelství, vyhledá si ho dříve čí později - spíše však dříve, tzv. učitelský virus (nenechte se mýlit, to je pouze můj terminus technikus). Ten se na něj přisaje jako klíště a už se ho až do konce života nepustí. Výsledkem je, že z naprosto milého člověka se stane………… no, prostě učitel = poučovatel. Z kamaráda, který byl během studíí a v běžném životě naprostý pohodář, a parťáka, který nezkazí žádnou srandu, je najednou puntičkář, mluvící děsně spisovnou a strojenou češtinou, vytýkající vám každou maličkost a peskující vás za každé méně slušné slovo. Samozřejmě, najdou se i výjimky, ale těch je podle mého názoru jako šafránu a setkání s takovým učitelem by se mělo vždy náležitě oslavit. 
Jednou z takových vlaštovek je Babsi učící v soukromé jazykové škole Horizonte v Regensburgu. Podařilo se jí od samého základu překopat mé ne příliš pozitivní smýšlení o německém jazyce, které směřovalo, díky příšerným hodinám protrpených na gymnáziu, až k opovržení. Babsi je snad nejlepší učitelka němčiny, jakou jsem kdy poznala. 
Je milá, přátelská, vždy nápomocná a usměvavá, férová a hlavně plná energie, kterou, aniž by si to možná uvědomovala přenáší na své studenty. V jejích hodinách se člověk nikdy nenudí. Ty jsou zábavné a velmi pestré, okořeněné skromnými dávkami bavorštiny. Babsi přesně ví, jak vystrašenému studentíkovi naservírovat dostatečně velkou porci gramatiky tak, aby ho nevyděsila ještě víc a aby ji celou strávil a na 100 % pochopil. Pro konverzaci vybírá zajímavá, aktuální a hlavně nenáročná témata, ke kterým se dokáže vyjádřit snad úplně každý, pokud není zrovna z Marsu. Co na Babsi oceňuji úplně nejvíc je, že mě zbavila strachu a přiměla mluvit německy, i přesto, že nejsem žádný chodící slovník. Strávila jsem s ní celkem tři týdny intenzivní výuky a udělala jsem pokrok jako ještě nikdy ne. Jen díky ní se dnes už neděsím každého blížícího se Němce, který vypadá na to, že by se mě na něco, nedej Bože, mohl zeptat. Doufám, že až se v létě do Horizonte opět vrátím, bude před tabulí znovu stát ona a říkat: “Ahoj já jsem Babsi, což je zkráceně Barbara.” 
Úplně opačným příkladem Babsi je Georg Hoblablablabla (příšerné jméno, říkejme mu třeba Hobit). U něj bych si tipla, že má ty učitelský viry přisátý i dva a navíc přímo na mozku. 
Hobit je členem týmu VHS, což je státní škola, která je mnohem levnější než soukromá škola Horizonte, ale zase ne vše co je levnější musí být i výhodnější. Tak tedy Hobit, řekla bych, se velmi rád poslouchá a s oblibou nám povídá o věcech dávno zapomenutých až skoro prehistorických či naprosto nudných. Nevím, někdo by mohl nesouhlasit a možná i mně by to přišlo zábavnější, kdybych dostala alespoň malý prostor k vyjádření svého stanoviska k danému tématu. Času na něj je habaděj. Ale můj názor, ani ostatních, Hobita vůbec nezjímá. Namísto toho nám neustále podsouvá myšlenky ovlivněné nejspíš datem svého narození. Na objasnění gramatiky by si měl najmout pomocníka, protože to taky zrovna není jeho silná stránka. Navíc zřejmě předpokládá, že ji studenti vstřebají během nespočetného množství psaných cvičení, která jsou nuceni během jeho hodin dokolečka a jako cvičené opice dělat. Pokud už se někdy rozhodl nějakou gramatiku pořádně vysvětlit, zmátl studenty takovým způsobem, že by byly na přeformování do správné podoby potřeba nejméně tři Babsi. 
Tento Hobit má sice vystudované učitelství, ale jak jsem již na základní škole zjistila, ne každý, kdo se tímto povoláním živí, je ve svém oboru expert a umí studenta zaujmout a něco naučit. Zkrátka a dobře, mám pocit, že veškeré mé dosavadní vědomosti německého jazyka mě pomalu, ale jistě opouštějí v panické hrůze, že by mohly přijít do kontaktu s ním. Snad zůstane aspoň to nejodolnější torzo. 
No a nakonec jsou učitelé, kteří ani nepotěší, ale ani neurazí. Těch je asi většina. Pořád si ale říkám, že je lepší mít průměrného učitele než narcise zahleděného jen do sebe.
Zajímalo by mě, zda člověk musí mít tu správnou živelnost pro učení v sobě zakořeněnou již od dětství, nebo je možné se to dodatečně naučit až během studia? Zřejmě nebude tak snadné získat tyto dovednosti pouhým zalistováním v učebnici psychologie, či v jiných podobných blábolovitých knihách, které jsou dnešní studenti učitelství nuceni “nabiflovat”. Copak je možné nastudovat psychologii každého žáka z jedné jediné knihy? Vsadím se o celou sérii DVD Hvězdné brány , že to zkrátka a dobře možné není. Pak se ale nabízí další otázka, proč jsou tyto předměty pro učitele povinné?
Sama jsem měla možnost si doplnit své vzdělání o tzv. učitelské minimum, ale když jsem zjistila, jaké hlouposti bych musela přečíst a následně si i narvat do hlavy, které bych nakonec hned po zkoušce zapomněla a stejně nevyužila (pokud by se kdy vůbec nějak využít daly), tak jsem s díky odmítla. Ještě ke všemu si myslím, že nejsem učitelský typ. Nemám dostatek trpělivosti a už vůbec se nedokážu trefit křídou do žáka sedícího a vyrušujícícho až v poslední lavici, což považuji za jeden z nejdůležitějších umů správného učitele. 
Chybí už jen nějaké to moudro, shrnutí a ponaučení na závěr. Hm, těžký oříšek. Takže asi tak, jak to vidím já. Učitelé jsou dobří a špatní. Aby se člověk stal dobrým učitelem nepotřebuje studovat hory “bichlí” nabušených rádoby chytrými radami jak zpacifikovat žáka. Takový člověk to musí mít v sobě od narození a pokud nemá, a i přesto se rozhodne stát učitelem, měl by co nejdříve přijít na to, jak své studenty neunudit k smrti a samozřejmě také respektovat jejich názor. No, a pokud se nenaučí aspoň to, tak je tady pořád ještě velká pravděpodobnost, že se by se mohl stát aspoň mistrem v házení křídou. 