Dobrodružství ve vlaku
Před dvěma týdny jsme navštívili Berlín, a to v rámci akce, kterou pořádala Humboldtova nadace. Ještě když jsme odjížděli z hotelu zpět na nádraží, směr Regensburg, jsem si říkala, že vlastně nemám o čem psát. 
Ne že by byl Berlín nějak zvlášť nudný či neatrakivní, ale přišlo mi, že jsem nenastřádala dostatek zážitků, které by stály za zmínku. O opaku mě však přesvědčila zpáteční cesta vlakem. Doteď si myslím, že se “tam někdo nahoře” rozhodl náš výlet na poslední chvíli zpestřit.
Ještě než však přistoupím k cestovní části mého vyprávění, chtěla bych se zmínit o tzv. Sandsation, což je vlastně výstava písečných soch. Tato atrakce se pořádá v Berlíně každý rok a nachází se kousek od hlavního nádraží. Svá díla zde vystavují umělci ze všech koutů světa. Postavit je není sranda a většinou to trvá pěkně dlouho, týden není žádná doba. Snaha a úsilí jsou však vyváženy značnou odolností exponátů, a to i vůči dešti. Jen na ukázku přidávám foto sochy, která se mi líbila nejvíc. Mimochodem, všechny fotky z Berlína jsou uloženy tady.
To, co se mi na Berlíně líbí nejsou jen jeho památky a spousta zeleně, ale i to jak jsou zcela nové a moderní stavby stylově zakomponovány do starších částí města. Vůbec to nepůsobí divně, právě naopak, moc pěkně se doplňují. Což mi připomíná, někdo by měl panu Kaplickému podat co nejdříve reference o Berlíně 21. století. Pokud se tak nestane, jsem přesvědčená, že jeho “funny chobotnice - blob - knihovna” nakonec skončí vedle Národního divadla. 
Koukám, jsem se nějak rozepsala a slíbená část nikde. Takže jdeme na to. Jak bylo řečeno víceméně již na počátku tohoto textu, dobrodružství jsme si užili až při zpátteční cestě vlakem. Na nádraží jsme dorazili pro jistotu s téměř hodinovým náskokem. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že vlak bude na svém příjezdu 40 minut opožděn. Říkala jsem si: “Hm, tak i tady v Německu nejsou dráhy dokonalé.” Co naplat, museli jsme čekat. Po hodině a čtyřiceti minutách vlak opravdu přijel. Nastoupili jsme a našli svá místa. Bohužel byly otočené proti směru jízdy. Co se dalo dělat. Kdo ví, že se můj žaludek nemá rád s dopravními prostředky, tomu jistě dojde, že cestování pozpátku je taky určitá přítěž. Naplánovala jsem si tedy, že cestu prospím. Sotva jsme se usadili, uslyšeli jsme z rozhlasu hlas strojvedoucího. Dodnes netuším jakou řečí to mluvil, nicméně aspoň Luboš mu něco málo rozuměl. Omlouval se za zpoždění v důsledku nehody ve vlaku a potřeby přivolání lékaře. Teď už bylo ale vše v pořádku, přivítal nás na palubě, popřál příjemnou cestu, nastartoval motory a vyrazil. Mile mě chlapík překvapil. V Čechách bychom mohli o zpoždení pouze spekulovat. Tam by se nikdo neobtěžoval s vysvětlováním. S touto myšlenkou jsem zavřela oči a usnula. Když jsem se probudila, stál náš vlak někde ve středu nějakého města. Poté co jsem se rozkoukala, jsem zjistila, že to je Naumburg. Část města, kterou jsme mohli vidět byla pěkná. Mělo ale jednu vadu. Stáli jsme a stáli a nepohnuli se ani o píď. Trčeli jsme tam dalších pět minut, patnáct minut….třicet minut. Opět se nám ozval strojvedoucí, a znovu spustil tou svou hatmatilkou. Asi nemusím opakovat, že jsem zase ničemu nerozumněla. 
Každopádně mi bylo přeloženo, že náš vlak stojí na koleji s nefungujícím semaforem. Pan strojvedoucí čekal celou dobu na zelenou a ona nikde. Řešením této svízelné situace byl tudíž návrat o několik desítek kilometrů zpět a přejetí na kolej s fungujícím semaforem. Jak bylo řečeno, tak bylo také provedeno. Zhruba po dalších pětatřiceti minutách jsme zase míjeli, nám všem již známý, Naumburg. Po nějaký čas ubíhala cesta naprosto v pořádku. Až na příšernou bouřku, která nás zastihla, by se dalo říct, že úplně ideálně. Déšt a krupobití v teple vlaku nikomu nevadily, ovšem až do doby než způsobily další výpadek a zpoždění stroje. Těsně před Norimberkem, kde jsme měli přestupovat, jsme zase zastavili, tentokrát uprostřed pole. I tady jsme strávili nějakou dobu. Již do třetice nás strojvedoucí svojí marťanskou řečí informoval o problému. No, co byste tak asi tipnuli, že se nám stalo tentokrát? Blesk uhodil do elektrického vedení nad kolejí, vyřadil ho a bylo po srandě. Vlaku došla šťáva, spoustě lidí došla trpělivost, polský spolucestující propadal panice a mně přestalo být do smíchu. 
I tentokrát jsme se museli vrátit zpět, pro puntičkáře napíšu, že do Bambergu. Tam jsme čekali zhruba dvacet minut než jsme mohli šlápnout do pedálů a vyrazit jinou trasou do Norimberku. Na celé situaci bylo vtipné to, že nás v Bambergu dohonil vlak, který mířil také do Norimberku, ale vyrážel z Berlína tři hodiny po nás. Po cestě z Bambergu se pak už nic mimořádného, zaplať pánbůh, nestalo. V Norimberku jsme přesedli, do místní lokálky, a už jsme valili směr Regensburg.
Tam jsme nakonec šťastně dorazili, upocení, unavení, hladoví, žízniví a s tří a půl hodinovým zpožděním.
Luboš shrnul tento zážitek velmi výstižně známým příslovím, a to: “Na posranýho i hajzl spadne.”
A já říkám, že to byly slušně investované peníze. Za poloviční cenu jsme měli pěkný nášup a o tom přece lidem jde. Nebo ne?