Pondělí (6.5.)
Ráno máme ve srubu zase zimu, ale multi-vrstva oblečení nás před ní chrání o trošku víc než v Pyhäkero. Nevím kolik je přesně hodin. Venku je stále šero a na sluníčko to dnes nevypadá. To mě netěší. Hrabu se z vyhřátého spacáku a zjišťuji, že mě bolí celý člověk. Včera večer jsem byla plná optimismu a odhodlání pokračovat v cestě. Zato dnes bych někam nejraději zalezla a spala.
Sobota (4.5.)
Dnes už konečně vyjíždíme do té správné divočiny. Na pořadu dne je Hetta - naše počáteční a za pár dnů i cílová stanice ležící v oblasti Enontekiö.
Cesta busem trvá pět hodin. Je dlouhá a únavná. Počasí je během jízdy proměnlivé. Chvílemi svítí sluníčko, pak zase z ničeho nic přijde slejvák, následovaný sněhovou vánicí. Opouští mě nadšení. Uvědomuji si, že včera večer naposledy jsem se, na kdoví jak dlouho dobu, sprchovala a spala v pohodlné postýlce.
Toto je lehce pozměněný záznam z deníčku, popisující mou týdenní dobrodružnou cestu “na sever” v roce 2003. Rozhodla jsem se ho zveřejnit až teď, i přesto, že jsem ho napsala již před pěti lety. K čemu ten blog taky mám, no ne?
Fotky z cesty byly focené ještě starým foťákem bez USB, takže kdo ví jestli kdy překonám svou lenost a donutím se je alespoň naskenovat. No jo, já jsem málem zapomněla. My nemáme skener. 
V pondělí 18. srpna se chystáme zahájit naši 14-ti denni okružní jízdu Německem, kterou opět zas a znova organizuje Humboldtova nadace.
Už se moc těším.
Jediná věc, která mi prozatím mé těšení se kazí je, že přejíždění mezi jednotlivými městy bude třeba absolvovat v autobuse. Chudáček můj žaloudeček, asi si toho ještě hodně vytrpí. Nicméně doufám, že i přes tuto “drobnou” nepříjemnost se dovča podaří a my si užijeme spoustu legrace.
Teď už zbývá jen 
a můžeme vyrazit.