Ráno máme ve srubu zase zimu, ale multi-vrstva oblečení nás před ní chrání o trošku víc než v Pyhäkero. Nevím kolik je přesně hodin. Venku je stále šero a na sluníčko to dnes nevypadá. To mě netěší. Hrabu se z vyhřátého spacáku a zjišťuji, že mě bolí celý člověk. Včera večer jsem byla plná optimismu a odhodlání pokračovat v cestě. Zato dnes bych někam nejraději zalezla a spala.

Ranní hygienu za pomocí sněhu uspíším, protože neoslněná a úplně ztichlá krajina mě děsí. I přes potemnělost a strašidelnost okolí si připadám tak trochu jako v mém oblíbeném filmu S tebou mě baví svět, kdy pan Satinský provozuje ranní hygienu, svlečen do půli těla a pan Postránecký ho zkoumavě sleduje v teplým svetru a šále a snaží se vyčistit si zuby. Já tady budu asi za pana Postráneckého, říkam si.

Holky už vstaly. Snídáme společně. Zabalíme a vyrážíme zpět do Pyhäkera. Volíme zimní trasu, která je podle mě úplně nejkrásnější, ze všech těch tras, které jsme absolvovaly. Příroda je tady plná kontrastů a překvapení. Přirovnala bych ji asi k supermodelce mezi krajinami. Přesně ví, co jí nejvíc sluší. Pečlivě vybírá a nakonec zvolí od každého kousku to nejlepší.

Procházíme hlubokým korytem. Nalevo je pokryto sněhem. Zato pravá strana nechce mít se zimou nic společného a už se chlubí krásnou barevnou peřinou tvořenou z kvítků a keříků.

I přes to, že mě tato krása nabíjí energií, cítím se unavená. Holky na tom nejsou o moc líp. Jdeme pomalu a ještě pomaleji. Díky naší rychlosti, asi tak dvacet kilometrů za týden, máme spoustu času všechno si detailně prohlédnout. Všímáme si výstražných cedulí, které v některých úsecích varují před lavinami. Koukáme kolem sebe a vidíme, že zrovna nad námi je sněhový převis, který nevypadá nejbezpečněji. Kdyby to teď spadlo, tak už se nevyhrabeme. Raději zpacifikujeme poslední síly a jdeme dál. Počasí nám nepřeje. Hodně fouká vítr a je zima. Jen občas a na kratičkou chvíli vysvitne sluníčko. Několikrát se zastavujeme a posilňujeme se zbývající čokoládou.

Za škaredého počasí přicházíme do Pyhäkera. Ukládáme krosny do srubu a svačíme poslední zásoby. Venku je nějaký šrumec. Jdeme se podívat, co se děje. Kolem srubu se potuluje skupinka postarších lidí. Zřejmě Finové. Návštěvníci rozdělávají táborák a opékají si špekáčky. Začínám trošku panikařit, protože se obávám, že budou chtít přespat. Ať se dívám jak se dívám, všichni se ve srubu určitě nevyspíme. Není nafukovací. Přemýšlím dopředu, jak situaci vyřešíme. Michal mě totiž upozorňoval na to, že ve srubech platí jedno zásadní pravidlo. Pokud je srub plný a přijde další člověk, měl by se zvednout a odejít ten, který je tam již delší dobu a je teoreticky odpočinutý a připravený na další cestu. Dumám, kde bychom mohly s holkama přespat. Vzpomínám si, že kousek od jezera je nezastřešené týpý. Třeba by to šlo tam. Ráno bychom to aspoň měly jen kousíček do Hetty. Ale možná to jsou jen místní, kteří si udělali krátký výlet. Z mých úvah mě vyruší holky. Asi nabraly sílu a chtějí se jít ještě podívat po okolí. Mně se teda už moc nechce, ale vyrážím s nimi, abych nekazila partu.

Cesta to je náročná. Lenka jde pořád dál a dál, v naději, že svého soba Boba přeci jen poslední den objeví. Už jsme hodně daleko od našeho srubu. Cesta vypadá nepoužívaně a nejsou tu ani žádné ukazatele. Všude kolem se válí zlámané větve stromů a keřů. Občas narážíme i na bažinu maskovanou sněhem. Vypadá to, že tady už dlouhou dobu nikdo nešel. Kdo ví jestli my nebudeme poslední. Všechno to na mě působí nepřátelsky a smutně. Tahle procházka se mi vůbec nelíbí. Chci se vrátit, ale ty dvě o tom nechtějí ani slyšet. Mají sílu jít dál a já je musím následovat, neboť jsem strašpytel a na zpáteční cestu nemám bez doprovodu odvahu.

Po dalších patnácti minutách se mi je daří přesvědčit, abychom šly zpět. Lence se to moc nelíbí, protože stále ještě neviděla Boba. Já ale začínám cítit, že dál už prostě nedojdu. Zřejmě se na mě začíná podepisovat únava nashromážděná během posledních dnů. Táhnout na zádech každý den tolik kilo navíc je pro netrénované tělo přeci jen namáhavé a vyčerpávající. Přestože se mi v Laponsku moc líbí, tak si uvědomuji, že už se příšerně těším zpět do Jyväskyly. Na normální teplé a chutné jídlo, na teplou sprchu a jemňoučký ručník, na měkoučkou postýlku a hlavně na normální záchod, kde mi nebude omrzat zadek.

Je pět hodin odpoledne a konečně stojíme před srubem. Finové už odešli. Aspoň, že máme kde spát. Další cestování už bych nezvládla. Společnými silami zatápíme a vaříme těstoviny ze sáčku a čaj. Večeře nás zmohla a tak zalézáme velmi brzy do spacáku.

Úterý (7.5.)

Ráno se probouzím a není zima. Jsem překvapená. Je příjemné teplo a v krbu ještě stále lehce hoří malý ohýnek. Jak je to možné, říkám si? Leňa mi celou záhadu ihned vysvětluje. V noci opět nemohla spát a tak přikládala polínka skoro až do rána. No není zlatá? To se člověku vstává příjemněji, když mu nedrkotají zuby zimou. Rychle se oblékám. Naposledy navštěvuji promrzlou kadibudku a vystavuji své zuby laponskému sněhu. Venku je zase šero a všude kolem leží čerstvě napadený sníh. Okolí působí melancholicky. Očima se loučím s překrásnou laponskou přírodou a snažím se zamáčknout slzu dojetí. Současně se ale těším zpět do civilizace. Dnes nás čeká už jen ujít posledních pár kilometrů do Hetty, přejít jezero a vyčkat do příjezdu autobusu. Jak jednoduché. A pak přijde i na tu sprchu a na dobré voňavoučké a teploučké kafíčko. Bože, jak to mi chybělo.

Vařím čaj. Společně snídáme a vyprávíme si, co uděláme jako první až se ocitneme v Jýväskyle.

Na cestu se vydáváme poměrně brzy. Je potřeba stihnout autobus. Zpočátku cesty se dobře bavíme i přesto, že nově napadeného sněhu je něco přes půl metru. Jsem trochu překvapená kde se tam všechen ten sníh vzal. V noci sice sněžilo, ale že by až tak moc?

Děláme poslední fotky zasněžené krajiny. Fotíme se navzájem, zapadlé po kolena a někdy i hlouběji ve sněhu. Užíváme si poslední chvilky našeho dobrodružství. Tato euforie ale netrvá dlouho.

Nejde se nám moc dobře, neboť se na každém kroku zabořujeme do sněhu víc a víc. Krosny nám na lehkosti taky nepřidávají. Nálada opadá a síly ubývají. Už nám to nepřijde cool a srandovní. Řekla bych, že jsme vystrašené až do morku kostí. Jdeme mlčky a šetříme síly kde se dá. Padáme a zase se zvedáme. Co krok to utrpení. Jsme promočené na kost. Stále máme před sebou pět kilometrů a času není nazbyt. Mám pocit, že tímto tempem do Hetty vůbec nedorazíme. Někde tady v těch obrovských závějích zapadneme a umřeme.

V jednom okamžiku mám pocit, že už se vůbec nepohnu. Obě nohy mám zabořené po kolena ve sněhu. Snažím se pomoci si rukama, ale boří se mi i ruce. Jsem zoufalá a hystericky se směji. Lenka to komentuje nějakým drsným komentářem o naší situaci. Bohužel jsem zaměstnaná sama sebou, takže ji úplně nevnímám. Upadám do deprese a chce se mi brečet. „Kde se tady vzalo tolik sněhu, když ještě před dvěma dny ho tady nebylo ani pět centimetrů?”, myslím si.

V době kdy se mi zdá, že už to ani horší být nemůže, zapadnu do sněhu takovým způsobem, že už nedokážu vstát. Krosna se mi převalila přes hlavu. Ležím zabořená ve sněhu jak nohama a rukama, tak i obličejem. Nemůžu se pohnout a už vůbec ne zvednout. Krosna je příliš těžká a drží mě tam, kde jsem. Nemůžu dýchat. Hlavou se mi honí myšlenky na nejhorší. Asi tady fakt umřu, jestli mi někdo nepomůže.

Konečně cítím něčí ruce. Pomáhají mi vstát. Moc to nejde. Krosna je příliš těžká a já příliš slabá. Cítím, že je konec. Nemám sílu jakkoli pomoci. Čekám jen na to, co se stane. Další ruce mi přehazují krosnu do původní polohy na záda. Můžu alespoň zvednout hlavu a nadechnout se. Po chvíli už stojím na nohách. Celá se třepu. Myslím, že se třepeme všechny. Vyděšeně se po sobě díváme, ale nic neříkáme.

Dáváme si pauzu a moc toho nenamluvíme. Jdeme dál. I tentokrát nás podle šipek vede Katka. Ani dnes není snadné je sledovat. Dál se brodíme sněhem. Stále zbývá ujít čtyři kilometry. Fouká mrazivý vítr a je zima. Nemám na sobě kousek suchého. Znovu odpočíváme a dobíjíme se posledním kouskem čokolády.

Cesta nám vůbec neubíhá. Nálada je stále špatná.

Po nějaké době, která mi přijde jako celá věčnost, přicházíme k ceduli, která oznamuje, že do Hetty to jsou pouhé dva kilometry. Nemůžu tomu uvěřit, ale dodává mi to nové síly. Připadá mi jako bych se probudila ze špatného snu. Přidávám do kroku a snažím se prodírat sněhem, co nejrychleji. Holky slyším funět kousek za sebou. Asi vypadáme komicky, ale je mi to jedno. Náš cíl už se blíží a zdá se, že tohle dobrodružství přežijeme.

Těším se na to krásný ledovatý jezero, který je předzvěstí civilizace a zničehonic u něj stojíme. Radujeme se jako mále děti. Skáčeme a hulákáme. Zpíváme trojhlasně národní hymny a smějeme se jako šílený. Vychutnáváme si naše vítězství. Je mi krásně, ale mokro.

Přecházíme jezero. Stále je ještě zamrzlé. Hned po příchodu do Hetty zjišťujeme, kde bychom se mohly z toho promáčeného oblečení převléct. Posílají nás do místního hotelu. Pohled je na nás zřejmě žalostný, neboť nás pouštějí do velmi pěkné a čisté koupelny, i přes čerstvě vytřené mramorové podlahy. Jsem překvapená úrovní hotelu. Tady na „konci světa” jsem něco podobného nečekala. Byla jsem v domnění, že to bude spíše na způsob nějakého penzionu. Řádně usušené a převlečené se vydáváme na kus žvance do místní hospůdky. Objednáváme si každá obrovskou pizzu. Asi tady působíme hodně exoticky. Jinak si vůbec nedovedu představit, proč si nás všichni tak prohlíží a potutelně se usmívají. Sice příšerně smrdíme, jsme špinavý a máme velký krosny, ale to přece není důvod nás takhle nestydatě okukovat. Raději rychle zdlábneme pizzu a odcházíme na zastávku. Autobus přijíždí, k našemu překvapení, na čas. Mám radost. Ulevilo se mi, že je další případná komplikace za námi.

Sedíme v autobuse směr Rovaniemi a mlčíme. Rozhlížím se kolem a vidím, že s námi moc lidí necestuje. V autobuse je teplo a příjemně. Padá na mě únava. Nechci ale usnout bez rozloučeni se s laponskou krajinou, která mi ukázala, že dokáže být stejně přátelská jako i nebezpečná. Něžná i drsná, plná barev či šedivá. Myslím, že Laponsko se navždy stalo mou srdeční záležitostí. Přemýšlím, co vše jsme za těch pár dní prožily a jako jediný nedostatek shledávám to, že jsem nepotkaly žádného soba a už vůbec ne Boba.

Probouzím se bůhví kde. Jediné co dokáži rozpoznat je skokanský můstek. V Rovaniemi jsem žádný skokanský můstek neviděla a tak usuzuji, že tam ještě nejsme. Opět usínám a probouzím se těsně před cílovou stanicí. Mrholí a je šero. Vlak do Tampere nám jede až večer, proto využíváme čas k toulkám po městě. Na Arktikum bohužel zase nedošlo. Jsme unavené a raději zasedáme s kávou v Meku, kde přečkáme až do příjezdu vlaku.

Sedíme ve vlaku a Katka už má zase svoji nepříjemnou náladu. Jsem ale tak unavená, že ji nemůžu ani ublížit.

Středa (8.5.)

Probouzím se celá polámaná. Koukám z okna a vzpomínám na brzká rána ve srubu. Překonala jsem sama sebe, říkám si. Měla jsem sice na mále, ale zvládla jsem to.

Do příjezdu zbývá ještě dostatek času a já můžu opět rekapitulovat události za poslední dny prožité. Dopadá na mě ne příliš optimistická nálada. Je mi smutno. Nejen z toho, že už nejsem v Laponsku, ale i proto, protože se pomalu blíží konec mého pětiměsíčního studijního pobytu ve Finsku. Bylo to tady skvělé. Poznala jsem hodně nových lidí, z různých zemí a vyzkoušela si žít na vlastní pěst. Byla to pro mě nedocenitelná životní zkušenost. Viděla jsem kousek světa, který obsadil obrovské místo v mém srdíčku.

Jsme v Tampere. Čeká nás poslední úsek cesty. Do Jyväskyly cestujeme busem.

Probouzím se až v Jyväskyle.

Na kolej jdeme pěšky. Po náročném terénu v Laponsku nám klasický chodník připadá jako luxus. V bytečku ze sebe shazuji krosnu a peláším do sprchy. Upozorňuji Michala, že pokud hodlá v následujících dvou hodinách použít koupelnu, tak ať to ani nezkouší. Ze sprchy vycházím jako nový člověk a s úsměvem od ucha k uchu. Michal říká, že přesně ví jak se cítím. Jdu si uvařit kafčo. Pořádně si ho vychutnávám. Vařím si obídek. Na těstoviny nemám ani pomyšlení. Jako desert následuje Magnum. Myslím, že si ho zasloužím. Vybaluji věci z krosny, která neuvěřitelně smrdí. Zajímavé je, že v Laponsku jsem to necítila. Přemýšlím, jestli jsme tak děsně ve všech dopravních prostředcích na zpáteční cestě smrděly spolucestujícím i my. Pouštím si televizi, u které brzy usínám.

Čtvrtek (9.5.)

Hned po ránu mám poměrně dobrou náladu. Michal si dělá na snídani palačinky se zmrzlinou a tak na něm jednu vyškemrám. S Katkou od včerejška nekomunikuji, protože mě zase naštvala. Volám Leni a domlouvám si s ní velké praní prádla. Chystám se na univerzitu, musím na povinný seminář. Brrrr, nemám ráda semináře.

A jaké plyne ponaučeni na závěr? Za Santou nejezděte v letních měsících. To má po sezóně a elfové se sobama jsou v trapu. Laponsko se dá navštívit přes celý rok. Pokud jste nadšení běžkaři, vyražte v zimě. Pokud ale běžky nesnášíte nebo to na nich neumíte (v mém případě obojí), tak doporučuji letní měsíce. V každém případě si nezapomeňte vzít: hodně filmu do foťáku (hihi, dnes už teda spíše hodně velkou kartu), cukr pro sobi a finsko-český slovník. Jo a taky mi bylo řečeno, že repelent na komáry. Ale my jsme v květnu nepotkaly žádnýho, tak kdo ví.

Dnes už konečně vyjíždíme do té správné divočiny. Na pořadu dne je Hetta - naše počáteční a za pár dnů i cílová stanice ležící v oblasti Enontekiö.

Cesta busem trvá pět hodin. Je dlouhá a únavná. Počasí je během jízdy proměnlivé. Chvílemi svítí sluníčko, pak zase z ničeho nic přijde slejvák, následovaný sněhovou vánicí. Opouští mě nadšení. Uvědomuji si, že včera večer naposledy jsem se, na kdoví jak dlouho dobu, sprchovala a spala v pohodlné postýlce.

Poněkud nudná cesta se rázem mění, když nám šofér autobusu lámanou angličtinou vysvětluje, že on do Hetty nejede a že si máme vystoupit. Myslím, že nám všem třem proletělo hlavou asi milion otázek. Cože? Co to je za blbost? Co teď? Co budeme dělat? Vždyť ani nevíme kam jít dál? Tohle nám nikdo neřekl! A proč nám to neřekl sám řidič, když kontroloval naše jízdenky? Je to snad vtip? A co to nevyzpytatelné počasí? To nás tu jen tak vysadí a nechá napospas divokým šelmám a zlým lidem?

Řidič z našich vyděšených pohledů zřejmě pochopil, která bije a snaží se nám opět rukama nohama vysvětlit, že do Hetty odsud jezdí mikrobus, který pro nás přijede. Nasedá do autobusu a odjíždí, směr neznámo kam. Stojíme tam úplně vyřízené. Nikdo nemluví. Každá asi zápasí sama se sebou, aby se nerozbrečela nebo nezkolabovala. Jaké je však naše nadšení a radost, když kousek od nás přizastavuje slíbený mikrobus, si asi jen málokdo dokáže představit. Katce už zřejmě otrnulo a má debilní řeči. Asi ji něco udělám, paní vševědoucí a hrdince dne. Počasí se naštěstí umoudřilo. Ptáme se šoféra jestli je teď počátkem května stále ješte bezpečné přecházet přes zamrzlé jezero Ounasjärvi, abychom se dostaly k první značce národního parku Pallas-Ounastunturi, navádějící nás k srubu jménem Pyhäkero (první zastávka na přenocování, na spodní mapce směřujte očička k severu a možná najdete). Tuto informaci, týkající se jezera, máme od Michala. Takže víme co nás asi tak zhruba čeká. Mikrobusák nás ujišťuje, že jezero bude zamrzlé ještě tak měsíc, že se nemáme bát. Situace je pro nás tudiž snadnější. Nemusíme čekat na převoz popř. se topit v jezeře. I když já jsem pro danou situaci alespoň teoreticky poučena.

Jezero přecházíme bez problémů a ocitáme se na pokraji lesa. Horší už je najít tu první značku. Je totiž ze dřeva a dřevěný kůl s nápisem se v lese špatně hledá. Lenka nadává, Katka se tváří prapodivně a zcela nepopsatelně. Mně taky není dvakrát hej, ale pískám si a předstírám naprostou pohodu. Po čtvrthodině hledani je značka, za nadšeného jásotu nás všech, objevena. Trošku se mezitím setmělo. Do prvního srubu, kde máme dnes přenocovat, je to dlouhých šest kilometrů. Jsme unavené a já se začínám obávat, že nás po cestě zastihne černočerná tma. A ještě k tomu ve strašidelném lese. Asi se mi v té chvíli zatemnil mozek, neboť jsem si vůbec neuvědomila, že v Laponsku a vlastně v celém Finsku je v letních měsících světlo celý den, což mi záhy došlo. Katka má asi taky něco s mozkem, protože žene jako kdyby ji někdo honil. Lenka se zbytečně vysiluje klením. Nestíhá a prý ji bolí záda. Taky kleju, ale pouze v duchu a prosím boha, aby mi poslal příjemnější společníky. Zastavujeme téměř na každém kroku, místy je pořád hodně sněhu. Dost často se taky musíme vracet kvůli přehlídnuté značce. Není jednoduché je neustále sledovat. V orientaci se plně spoléhám na Katku, protože na rozdíl ode mě se vyzná v mapách. Tady žádnou mapu bohužel nemáme. Jen dřevěné značky v hustém lese, rafinovaně schované mezi stromy. Proboha, koho to napadlo?

Na Katku se nezlobím, že to tentokrát nejde jako po másle. Sama vidím, že není až tak jednoduché značku zaregistrovat, i když je ode mě třeba jen kousíček. Bitvu nad přírodou nakonec vyhráváme a Katka nás přivádí ke srubu. Venku nikdo není. Uvnitř taky ne, pouze zima jako v Rusku. Takže můžeme v klidu přenocovat.

Jdu okouknout okolí a najít nějaký dřevo. Hned vedle srubu je ho plná bouda. Pěkně to tady mají zařízené, jen co je pravda. Snažím se nasekat třísky, abychom mohly zapálit oheň v krbu, ohřát se a usušit promočené boty. Ale moc mi to nejde. Katka se usadila na verandě a tváří se nechápavě. Prý proč chci rozdělávat oheň už teď, sotva jsme dorazily. No jo, mně je taky momentálně teplo, ale za chvíli už to tak být nemusí a kor v noci. Neodpovídám a sekám dál. Lenka se ptá, kde je tady prý jako pitná voda, dala by si čaj. Jediné co mi připomíná zdroj vody je nedaleká studna s pumpou. Posílám ji tam i s Katkou, aby to šly očíhnout. Snaží se napumpovat vodu, ale moc jim to nejde a dochází jim trpělivost. Naštěstí je tady kolem spousta čistého sněhu a tak rozpouštějí na plotýnce aspoň sníh a vaří čaj z něho. Čaj je hotov a dámy se přicházejí podívat jak jsem pokročila s tím dřevem. Chtějí si to vyzkoušet. Předávám jim sekeru s jízlivou poznámkou, aby se dobře bavily. Začíná být trošku zima a bylo by dobré rychle zatopit, ale vypadá to, že holky naspěch nemají. Začíná to ve mně zase bublat. Raději odcházím uvařit večeři (těstoviny ze sáčku). Nikdo přeci nemůže očekávat, že budu vařit svíčkovou. Z venku se ozývá šílený smích. No, aspoň mám jistotu, že si ještě nic neusekly a jsou v pořádku.

Po půlhodině se dovalily s hrstkou třísek a pár polínkama. Opět bublám. Dámy ucítily jídlo a vrhají se na hrnec. Svou porci jsem si chytře dávno snědla neboť jsem přesně věděla jak to dopadne. Nechávám je hltat z jednoho společného kastrolku. Rozdělávám oheň a po očku na ně koukám jak se cpou. Je to komická podívaná. Na tomto místě nesmím zapomenout zmínit, že veškeré nádobí již bylo ve srubu nachystané. Nebylo potřeba tahat žádné vlastní. Některé sruby jsou v Laponsku volně k dispozici a Finové se spoléhají na to, že tam turisté přespí, odpočinou si, navaří si, zatopí si a když odcházejí tak po sobě uklidí a nechají vše v naprostém pořádku. Všechny tyto informace jsme měly opět od Michala.

Je 20.30 a před chvílí přijel ke srubu na skůtru cizí muž. Dozvídáme se, že se tady stará o sruby a soby. Okamžitě si ho přejmenováváme na sobího muže. Je to typický seveřan se studánkově modrýma očima. Původně světlou pleť má krásně opálenou od severského sluníčka. Je celý zabalený v sobí kožešině. Nemluví anglicky. Komunikuje s ním pouze Lenka, která z nás jediná se finsky jakštakš domluví. Přijde mi, že mu docela rozumí.

Když sobí muž odjel, tak nám Lenka říkala o čem, že si to spolu vlastně povídali. Ukazoval ji na mapě místo, kde teď bydlí. Srub se jmenuje Tappuri. Možná ho půjdeme navštívit, máme to skoro po cestě. Taky ji ukazoval, kde se v zimě vyskytuje nejvíce sobů (finsky se sob řekne poro). Teď prý tady ale moc sobů není, jsou více na severu, protože touto dobou je na ně příliš horko. No, tak to mám teda radost. Soba neuvidím. Skoro hlavní důvod, proč jsem se sem takovou dálku táhla.

Lenka si mu taky postěžovala, že jsme nebyly schopné napumpovat vodu ze studně. Jako pravý gentleman vstal a šel ji zprovoznit. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se zadařilo. To bylo radosti.

Noc je katastrofální. Asi jsme to přehnaly s topením. Je děsnej hic, skoro jako v sauně. Snažíme se spát, ale moc nám to nejde. Vedro a kouř vycházející z krbu se nelíbí ani protipožárnímu alarmu. Větráme a přestáváme topit. Dřevěná postel, na které spíme je děsně tvrdá. Michalova červená plachta, kterou máme pod sebou nám k pohodlí taky moc nepomáhá. Nakonec se nám všem daří usnout.

Neděle (5.5.)

Ráno je děsivé. Probouzím se do strašlivé zimy. Připadám si jako v mrazáku. V krbu vyhaslo. Asi zmrznu. Chce se mi na záchod. Ten je bohužel venku. Představa ještě větší zimy je skoro nepředstavitelná. Vylézám z alespoň trošku vyhřátého spacáku a snažím se nebýt v té studené kadibudce moc dlouho. I přesto mám pocit, že mi umrzl zadek. Utíkám zpět do srubu. Holky ještě leží, ale už jsou vzhůru. Rozdělujeme si úkoly. Já donesu vodu, Lenka uvaří čaj a Katka namaže chleba.

Na umytí obličeje a zubů používám sníh. Sice příšerný zážitek, ale zase zkušenost navíc.

Snažím se běhat kolem srubu, v marné naději, že se zahřeju. Moje skvěle promyšlená strategie nefunguje. Zastavuju se, koukám po okolí a uvědomuju si jaký je to nádherný pohled. Všude ticho a bílo. Skoro jako v pohádce. Stálo to za to. Jsem ráda, že tu jsem.

Po snídani balíme věci zpět do krosen. Už se těším, až si všechnu tu nádheru kolem dokola prohlédnu za denního světla. Dokonce začíná i svítit sluníčko. Bude krásně, cítím to. Zabiju tu vsetínskou kozu (Katku), zdržuje a má pitomé prupovídky. Princezna se nevyspala, asi měla hrášek pod duchnama.

Konečně stojíme všechny tři před srubem, někdo již déle, a psychicky se připravujeme na osm kilometrů dlouhou cestu. Tentokrát je naším cílem větší a údajně komfortnější srub jménem Sioskuru. Nabíráme vodu do zásobních lahví. V Sioskuru totiž není žádná studna.

Jít podle značek není tentokrát vůbec žádný problém, protože jsme v místech, kde těch stromů až tak moc neroste. Dřevěné ukazatele jsou vidět na metry daleko. Díky bohu pro nás.

Cesta přes vrcholky je náročná, ale já si to přesto užívám. Počasí je přímo ukázkové. Sluníčko. Mráčky jako beránky. Občas vidíme nějaké malé zvířátko. Zpod sněhu už sem tam vykukuje barevná voňavá kytička.

Po hodině chůze do kopce zastavujeme. Jsme vyčerpané a tak se musíme posilnit. Vytahujeme čokoládu, kterou jsme si koupily na horší časy. Každá zdlábne skoro půlku ze své železné zásoby. Přitom odpočíváme a pozorujeme tu nádheru kolem sebe. Cestou fotíme jako o život. Ani teď si nenecháme ujít žádnou volnou chvilku. Je přeci potřeba zdokumentovat ten zázrak kolem sebe pro ty, kteří to štěstí nemají a nikdy se sem nepodívají. Docela se spolu s holkama i bavíme a vtipkujeme. Předpokládám, že na ně působí kouzlo těchto míst. Najednou mám pocit, že to vůbec nejsou ty holky ze včerejška, ale moje dvě kamarádky, jak jsem je vždycky znala. Jen aby jim ta nálada vydržela i nadále.

Dostáváme se na samý vrcholek Pyhäkera (srub je pojmenovaný po něm). Počasí se strašně mění. Fouká mrazivý větr a obloha vypadá děsivě. Je nám příšerná zima. Schováváme se za obrovský balvan a snažíme se obléknout vše co se dá. Zima je ale pořád. Skoro začínám litovat toho, že jsem včera ze sobího muže nevymámila jednu kožešinu. Určitě jich má tolik, že neví co s nimi. Navlečené do třech dalších vrstev, vyrážíme dál. Sestupujeme do údolí. Mění se i počasí. Začíná být tepleji a sluníčko opět vykukuje zpod mraků.

Po dalších dvou hodinách náročné, ale přesto osvěžující chůze stojíme u Sioskuru. Nakukujeme do prázdného srubu a uznáváme, že je opravdu větší a přepychovější. Jestli si ale představujete úrověň hotelových pokojů, tak vás zklamu. Pokud si ale zase na druhou stranu představujete plesnivou boudu se spoustou pavouků, tak je potřeba vás taktéž vyvést z omylu.

Protože jsou teprve dvě hodiny odpoledne, počasí nad námi drží ochrannou ruku, a my máme pocit, že zvládneme ujít ještě minimálně jednou tolik, nasazujeme krosny zpět na záda a vydáváme se čelit dalšímu dobrodružství. Jsem vážně překvapená, že ani Katka neprotestuje. Dokonce si to štráduje pět metrů před námi, rychlostí blesku.

Domluvily jsme se, že navštívíme srub sobího muže a pokud dovolí, tak u něj přespíme. Podle mapy to jsou zhruba čtyři kilometry. Příroda kolem je i nadále bez chybičky. Jsem naprosto okouzlena tou čistotou, tichem a hlavně rozmanitostí krajiny.

V Tappuri jsme coby dup. Okukujeme bydlení sobího muže a záhy zjišťujeme, že tam nebydlí sám. Ve srubu je položeno hned několik sobích kožešin, které avizují přítomnost ještě alespoň dvou dalších lidí. I když jsou Finové velmi pohostinní a přátelští, a to zejména ti na severu, tak se nám nezdá příliš vhodné tady na noc zůstávat. Chvíli ještě posedíme a kocháme se přírodou.

Po nějaké době velí Lenka k odchodu zpět do Sioskuru.

Opět mám pocit, že Katku minimálně uškrtím. Tentam je její dobrá nálada a odhodlanost. Už prý, chudinka, nemá sílu na návrat. Leží před srubem, má zavřené oči a tváří se ublíženě. Vypadá to, že za chvíli umře. Ať umře, říkám si, aspoň bude klid.

Začíná se ochlazovat. Sluníčko sice stále svítí, ale už mi není takové teplo, jako když jsme sem přišly a byly rozhicované z cesty. Měly bychom opravdu vyrazit zpět. Lenka na mě volá ať se jdu podívat na tu nádheru, co objevila. Sedí na můstku, pod kterým protéká potůček. Ale jaký je to potůček, voda je úplně křišťálová a průzračná. Vidím každý kamínek i rybičku. Nemůžu odolat. Vytahuji foťák, fotím kde co a brzy zapomínám na tu vsetínskou kozu. Už je mi zase dobře. Po dobu, co sedíme u potoka se ochladilo ještě více. Sluníčko už taky přestalo svítit.

„Měly bychom jít,” říká znovu Lenka, „počasí je tady nepředvídatelné a kdo ví co bude třeba za hodinu.”

Katka protestuje. Pořád je prý unavená a nemá sílu. Lenka na ni ječí ať ji neštve (no, použila ostřejší výraz, ale to ať si už každý přebere jak chce). Zřejmě i ona si uvědomuje závažnost celé situace. Díky bohu, že zase nejsem pouze já, ta špatná. Lenku už ta Katčina hra nebaví a vydává se i bez ní směrem k Sioskuru. Následuji ji a po očku koukám po Katce. Ta se jen neochotně zvedá a šourá se pomalu za námi. To jak se plazí mi leze na nervy, protože musíme jít stejně pomalu, abychom ji neztratily z očí. Začínám přemýšlet kam jsem jen strčila kapesní nožík od Michala. Možná kdybych ji malinko šťouchla do zadku, tak bych ji popohnala. Zřejmě uvažuji nahlas neboť mi Lenka nabízí karamelový bonbón, prý na obalení nervů.

Každých padesát metrů zastavujeme a čekáme na Katku. Připadá mi, že i hlemýžď se plazí rychleji. Pokaždé na ni čekáme dýl a dýl než nás dojde. Rozhodla jsem se, že už se s ní dnes nebudu zlobit a čekání využívám po svém. Dělám andělíčky ve sněhu, fotím krajinu a zpívám národní hymnu. Lenka se taky nudí a tak mi sekunduje. Fotí mě jak dělám andělíčky, fotí si ukazatele, fotí zemi, fotí kde co a zpívá slovenskou národní hymnu. I když mi přijde, že naše hymna je v daném okamžiku výstižnější, občas se k ní se zpěvem přidám. Nudíme se tak strašně, že vymýšlíme kraviny. Chytáme zřejmě básnické střevo a zrýmujeme, co se dá. Za nejpovedenější bych označila tento rým, který vylezl z Lenčinýho střeva: Letěl orol, zmokol, prechladol a zdochol.

Čekání na vsetínskou kozu už nás vůbec nebaví a tak poslední čekací zastávku ignorujeme a jdeme přímo do Sioskuru. Je od nás nezodpovědné nechávat ji samotnou v takto opuštěné krajině, ale může si za to sama. Kdyby šla s náma, tak by si jěště užila spoustu legrace.

Otvíráme s Lenkou dveře srubu. Stále tady nikdo není. Zatápíme a vaříme čaj s večeří (jojo, opět těstoviny ze sáčku, ale tentokrát sýrová omáčka). Už v tom máme ze včerejška praxi, tak nám jde práce od ruky. Během čekání na Katku si s Leňou povídáme o sobech. Pořád věříme, že ještě nějakého zapomenutého potkáme. Třeba i úplně malinkého, pidi soba, kterého hned Leňa přejmenovala na Boba.

Přichází Katka a vypadá jakoby ji zbývala posledni hodinka života. Je nám jí líto a nabízíme jí čaj. Přijímá s vděkem. Zřejmě čeká i na něco teplého do žaludku. Dávám ji její porci. Po večeři se Katce opět zvedla nálada a tak jsme ji donutily umýt nádobí. Ani neprotestovala. Souhlasím, že práce to byla teda hrozná. Na přípálený hrnec nestačil ani ohřátý sníh, ale Katka drhla statečně.

Odpočíváme a Lenka předčítá z Bible. Je psaná finsky, takže se opět bavíme. Koukáme z okna a vyhlížíme soba Boba. Máme smůlu, nepřišel.

Spát jdeme brzy. Ráno nás čeká zpáteční cesta do Pyhäkera. Škoda, klidně bych šla dál. Bohužel to ale nejde, neboť ve čtvrtek musíme být zpátky v Jyväskyle.

S nočním zatápěním jsme to opět přehnaly a tak máme saunu zadarmo. Strach z ranní zimy nám ale brání shodit ze sebe byť jen jednu jedinou vrstvu a tak se potíme o sto šest. Leňa nemůže spát, vysouká se ze spacáku, bere foťák a jde ven. Odhaduji, že je kolem druhé hodiny ranní. Ptám se jí, co jde dělat. Ona na to, že si jde vyfotit laponskou noc. To mě pobaví, neboť noc si představuji opravdu jinak. Venku je šero a o pořádné tmě, která by se dala krájet, nemůže být vubec řeč. Nejraději bych šla vyfotit něco s ní, ale jsem příliš unavená. Snažím se usnout, nedaří se mi.

Slyším šramotit dveře. Vrací se Leňa, trošku naštvaná, protože sob Bob se zase neukázal.

Toto je lehce pozměněný záznam z deníčku, vyprávějící o mé týdenní dobrodružné cestě “na sever” v roce 2003. Rozhodla jsem se ho zveřejnit až teď, i přesto, že jsem ho napsala již před pěti lety. K čemu ten blog taky mám, no ne?

Fotky z cesty byly focené ještě starým foťákem bez USB, takže kdo ví jestli kdy překonám svou lenost a donutím se je alespoň naskenovat. No jo, já jsem málem zapomněla. My nemáme skener.

Po téměř čtyřech měsících strávených na výměnném studijním pobytu ve finské Jyväskyle, jsem se se svými dvěmi kamarádkami Káťou a Leňou rozhodla, prozkoumat i část Finska, která právě oproti poněkud nudnější Jyväskyle bují dobrodružstvím.

Druhý květen roku 2003 byl oním velkým dnem, kdy jsme vyrazily obohatit naše životy do překrásné, divoké a člověkem dosud téměř nedotknuté laponské přírody.

Středa (1. 5.)

Celý dnešní sváteční den leje jako z konve. Je to vlastně první den, co za dobu mého pobytu takto silně a dlouze prší. Že by náznak nějakého varovani?

Ráno jsem si naplánovala, že se konečně připravím na náš výlet a zabalím si potřebné věci. Nejprve je však důležité zavzpomínat na rodnou zemi, vztyčit českou vlajku a zahájit mohutné povzbuzovaní českých hokejistů, kteří dnes vstupují do utkání zrovna proti Finsku. Touto dobou se totiž hraje mistrovství světa v hokeji. Mé fandění zřejmě zabralo, neboť jsme Finy zdolali. Výborně naladěna výhrou jsem se vrátila k dennímu úkolu číslo jedna. Snažila jsem se nacpat všechny, podle mě důležité věci do krosny. Jojo, byl to teda boj.

Asi po hodině mého snažení přikvačil spolubydla Michal, a to řádně posílen “simou” (nápoj, který se pije ve Finsku na svátek Vappu). Koukl se na mou ještě ne zcela zabalenou výbavu, vytvořil nepopsatelný výraz v obličeji a začal mě poučovat o tom, co bych si teda určitě na naší výpravu brát neměla a co je naopak naprosto nepostradatelné. Michal totiž podobný výlet absolvoval se svou přítelkyní asi dva měsíce před námi, když bylo zhruba o 20 stupňů méně. Celou cestu zvládli na běžkách a dokázali se dostat do tak šílených situací, že polovinu zájemců o podobný výlet svým vyprávěním naprosto odradil.

Po půl hodinové přednášce na téma úskalí a nebezpečí Laponska, jsem se ocitla opět sama, nicméně s Michalovou nepostradatelnou “dovýbavou”. V krosně jsem měla navíc narvanou ochrannou červenou plachtu. To prý pro případ, že by nás zastihla bouřka, lavina, či jiná přírodní katastrofa. Dále pak vazelínu na obličej proti mrazivému větru (no, hodila se nám i na boty), termosku, baterku, náhradní šusťákovou bundu…. Do celé výbavy už chybělo jen Michalovo spodní pradlo značky Moira, které používá výhradně pro akce obdobného typu. Kromě těchto věcí navíc, mě instruoval, jak se zachovat v případě, že se propadnu do jezera, zavalí mě lavina (matně si vzpomínám, že bych měla plivnout, ale kam a na koho, to už nevím), nebude pitná voda, bude sněhová vánice, nebo se osobně setkám s medvědem či sobem. Mimochodem podle sobího muže, kterého jsme během naší cesty potkaly, žije v této časti Laponska čtyřicet tisíc sobů. Já ale neviděla na živo ani jednoho, až teda na těch pět kousků, které jsem měla možnost spatřit v rychlosti z autobusu.

Čtvrtek (2.5.)

Poprvé mám sto chutí zastřelit Káťu. Na sraz přišla vyfiknutá jako by měla namířeno do tanečních. Jen ten trošku větší batoh na zádech vypovídá o tom, že to asi její cílová stanice nebude. Tváří se jako citrón a pronáší větu, která mě fakt vytočila.

“Myslím, že jsem se zbláznila, když jsem se rozhodla odjet z Jyväskyly v tomto děsným počasí, někam do divočiny”.

Mám pocit, že asi blbě slyším. Trošku to ve mně pění, neboť začínám cítít problém. Zachovávám klid a říkám si pro sebe. “Proč tohle říká, já myslela, že se těší. Nikdo ji přece nenutí nikam jezdit. Vždyť to byl především její nápad a jeji rozhodnutí. Ona si chtěla někam vyrazit a zažít něco, co se jí doma nikdy nepoštěstí.”

Přichází Michal a už z jeho pohledu je mi jasné, že mu tady něco nehraje. Nepohne ani brvou a začíná klást záludné otázky. Zajímá ho především, zda si Káťa kromě těchto výstavních bot do tanečních a kabátku do divadla, vzala i něco užitečnějšího. Michal ale neví před jakým protivníkem stojí. Projevuje se totiž Kátina flegmatická povaha. Myslím, že svou odpovědí, „A na co jako?”, Michala úplně odzbrojila, neboť ten se na mě podívá, otočí očí v sloup, zaševelí něco ve smyslu „ To jsem si myslel, že jsi ztracený případ”, a odchází pryč.

Přichází Leňa. Venku leje a leje. V tomto nehostinném počasí a s krosnami, které mají skoro stejně kil jako každá z nás, vyrážíme směr nádraží. Katka se tváří jako by spolkla hada. Lenka, která se zřejmě během té krátké chvilky infikovala Katčinou náladou, si co pět metrů stěžuje, že má těžkou krosnu. Začínám upadat do mírných pochybností, že tyhle dvě holčičky dokáží ujít každý den několik kilometrů v hornatém terénu s krosnami, navíc doplněnými o pitnou vodu.

Na nádraží přicházíme úplně promočený. Ani jedna z nás nemá deštník. Za to, že ho nemám já, přestože původně jsem ho měla, může Michal. Ten mi totiž řekl, že v divokém Laponsku mi bude deštník stejně na dvě věci a vyhodil ho z krosny ven. Zato, mám jeho červenou plachtu. Tu jsem ale raději nevytáhla. Nechtěla jsem být všem pro smích.

Sedíme na nádraží a čekáme na vlak. Čeká nás dvanáctihodinová cesta do Rovaniemi s přestupem v Tampere.

Cesta do Tampere ubíhá poměrně rychle. Poprvé a ne naposled, děkuji Michalovi za jeho cennou radu. Zabalit si všechny věci do sáčků, a to pro jistotu, že bych do toho jezera přece jen spadla, byla výhra na celé čáře. Můžu se v klidu převléci do suchého. Zato Katka je mokrá jako myš. Má mokré i věci v krosně. Tváři se unaveně a naštvaně. Vůbec mi jí není líto. Mám takovou tu škodolibou radost.

V Tampere čekáme jednu a půl hodiny na vlak do Rovaniemi. Je příšerná zima a pořád prší.

Konečne nastupujeme do vlaku a máme radost, protože je skoro prázdný. Kdo by taky jezdil na sever, v noci a v takovém psím počasí, že? Každá máme pro sebe dvě místa, takže není problém brzy zalehnout a spát a spát. Mokré věci jsme rozvěsily všude kolem sebe na topeni za schovívavého úsměvu přátelského pana průvodčího.

Pátek (3.5.)

Brzy z rána přijíždíme do Rovaniemi. Venku je sychravo, ale už neprší. Jdeme se ubytovat. Na dnešní den máme v plánu obhlídku města, návštěvu u Santy a místního muzea Arktikum, které vypovídá o životě „na severu”. Leňa pořád mele o tom, že rozhodně musíme najít hospůdku, kde nedostaneme na budku až dnes Slováci porazí v hokeji Finy. Leňa je totiž Slovenka a má v plánu svůj národní tým značně podpořit.

Jsme ubytované a vyrážíme do centra. Po cestě k Arktiku potkáváme místní universitu. Docela mě to pobaví, protože představa university v Laponsku, vzhledem k zalidnění, mi přijde skoro stejně vtipná jako existence university na Sibiři. V muzeu je otevřeno až odpoledne, což je průšvih, protože odpoledne už holky z hospody nevytáhnu. Takže Arktikum musí počkat na jindy. Vyrážíme aspoň k Santovi do vesničky. Santa nezklamal. Přestože je dávno po sezóně, tak sedí doma a čas si krátí pročítáním místního plátku Helsinginsanomat. Elfové i sobi doma nejsou, kdo ví kde jsou, a tak se nám Santa asi maličko nudí. Kromě nás už ve vesničce moc lidí není. Zahlídla jsem pouze jednu německou rodinku, které asi nepřijde divné, vysolit za fotku se Santou nekřesťanských 18 euro. Posíláme aspoň pár pohledů domů, do vlasti. Přeci jen známku z polárního kruhu jen tak někdo nemá. Před zpáteční cestou do Rovaniemi se ještě zastavíme v Meku na kávu. Hm, ten McDonald má pobočky všude. Není divu, že je Santa tak vypasený.

Hledáme vhodnou hospůdku pro sledování hokejového zápasu. Nakonec jednu, která nevypadá úplně hrozivě nacházíme. Po zahájení utkání dovalila skupinka již poměrně dost opilých finských fanoušků. Hru tedy sledujeme v mírném stresu. Leňa se občas zapomene a dává tak najevo, že fandíme protější straně. Snažím se jí krotit. Nicméně, Finové už asi pochopili, že nejsme zdejší. Kromě občasných prazvláštních pohledů z jejich strany se žádné násilí, díky bohu, nekoná. A to ani v okamžiku, kdy je odpískán konec utkání a tím zpečetěna prohra Finů. Nenápadně se vytrácíme z hospůdky a míříme do pelíšků. Musím ale uznat, že sledovat hokej v Rovaniemi a fandit někomu jinému než místním Finům byl zážitek, na který jen tak nezapomenu.

Už se moc těším.

Jediná věc, která mi prozatím mé těšení se kazí je, že přejíždění mezi jednotlivými městy bude třeba absolvovat v autobuse. Chudáček můj žaloudeček, asi si toho ještě hodně vytrpí. Nicméně doufám, že i přes tuto “drobnou” nepříjemnost se dovča podaří a my si užijeme spoustu legrace.

Teď už zbývá jen a můžeme vyrazit.

Ještě než však přistoupím k cestovní části mého vyprávění, chtěla bych se zmínit o tzv. Sandsation, což je vlastně výstava písečných soch. Tato atrakce se pořádá v Berlíně každý rok a nachází se kousek od hlavního nádraží. Svá díla zde vystavují umělci ze všech koutů světa. Postavit je není sranda a většinou to trvá pěkně dlouho, týden není žádná doba. Snaha a úsilí jsou však vyváženy značnou odolností exponátů, a to i vůči dešti. Jen na ukázku přidávám foto sochy, která se mi líbila nejvíc. Mimochodem, všechny fotky z Berlína jsou uloženy tady.

To, co se mi na Berlíně líbí nejsou jen jeho památky a spousta zeleně, ale i to jak jsou zcela nové a moderní stavby stylově zakomponovány do starších částí města. Vůbec to nepůsobí divně, právě naopak, moc pěkně se doplňují. Což mi připomíná, někdo by měl panu Kaplickému podat co nejdříve reference o Berlíně 21. století. Pokud se tak nestane, jsem přesvědčená, že jeho “funny chobotnice - blob - knihovna” nakonec skončí vedle Národního divadla.

Koukám, jsem se nějak rozepsala a slíbená část nikde. Takže jdeme na to. Jak bylo řečeno víceméně již na počátku tohoto textu, dobrodružství jsme si užili až při zpátteční cestě vlakem. Na nádraží jsme dorazili pro jistotu s téměř hodinovým náskokem. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že vlak bude na svém příjezdu 40 minut opožděn. Říkala jsem si: “Hm, tak i tady v Německu nejsou dráhy dokonalé.” Co naplat, museli jsme čekat. Po hodině a čtyřiceti minutách vlak opravdu přijel. Nastoupili jsme a našli svá místa. Bohužel byly otočené proti směru jízdy. Co se dalo dělat. Kdo ví, že se můj žaludek nemá rád s dopravními prostředky, tomu jistě dojde, že cestování pozpátku je taky určitá přítěž. Naplánovala jsem si tedy, že cestu prospím. Sotva jsme se usadili, uslyšeli jsme z rozhlasu hlas strojvedoucího. Dodnes netuším jakou řečí to mluvil, nicméně aspoň Luboš mu něco málo rozuměl. Omlouval se za zpoždění v důsledku nehody ve vlaku a potřeby přivolání lékaře. Teď už bylo ale vše v pořádku, přivítal nás na palubě, popřál příjemnou cestu, nastartoval motory a vyrazil. Mile mě chlapík překvapil. V Čechách bychom mohli o zpoždení pouze spekulovat. Tam by se nikdo neobtěžoval s vysvětlováním. S touto myšlenkou jsem zavřela oči a usnula. Když jsem se probudila, stál náš vlak někde ve středu nějakého města. Poté co jsem se rozkoukala, jsem zjistila, že to je Naumburg. Část města, kterou jsme mohli vidět byla pěkná. Mělo ale jednu vadu. Stáli jsme a stáli a nepohnuli se ani o píď. Trčeli jsme tam dalších pět minut, patnáct minut….třicet minut. Opět se nám ozval strojvedoucí, a znovu spustil tou svou hatmatilkou. Asi nemusím opakovat, že jsem zase ničemu nerozumněla. Každopádně mi bylo přeloženo, že náš vlak stojí na koleji s nefungujícím semaforem. Pan strojvedoucí čekal celou dobu na zelenou a ona nikde. Řešením této svízelné situace byl tudíž návrat o několik desítek kilometrů zpět a přejetí na kolej s fungujícím semaforem. Jak bylo řečeno, tak bylo také provedeno. Zhruba po dalších pětatřiceti minutách jsme zase míjeli, nám všem již známý, Naumburg. Po nějaký čas ubíhala cesta naprosto v pořádku. Až na příšernou bouřku, která nás zastihla, by se dalo říct, že úplně ideálně. Déšt a krupobití v teple vlaku nikomu nevadily, ovšem až do doby než způsobily další výpadek a zpoždění stroje. Těsně před Norimberkem, kde jsme měli přestupovat, jsme zase zastavili, tentokrát uprostřed pole. I tady jsme strávili nějakou dobu. Již do třetice nás strojvedoucí svojí marťanskou řečí informoval o problému. No, co byste tak asi tipnuli, že se nám stalo tentokrát? Blesk uhodil do elektrického vedení nad kolejí, vyřadil ho a bylo po srandě. Vlaku došla šťáva, spoustě lidí došla trpělivost, polský spolucestující propadal panice a mně přestalo být do smíchu. I tentokrát jsme se museli vrátit zpět, pro puntičkáře napíšu, že do Bambergu. Tam jsme čekali zhruba dvacet minut než jsme mohli šlápnout do pedálů a vyrazit jinou trasou do Norimberku. Na celé situaci bylo vtipné to, že nás v Bambergu dohonil vlak, který mířil také do Norimberku, ale vyrážel z Berlína tři hodiny po nás. Po cestě z Bambergu se pak už nic mimořádného, zaplať pánbůh, nestalo. V Norimberku jsme přesedli, do místní lokálky, a už jsme valili směr Regensburg.

Tam jsme nakonec šťastně dorazili, upocení, unavení, hladoví, žízniví a s tří a půl hodinovým zpožděním.

Luboš shrnul tento zážitek velmi výstižně známým příslovím, a to: “Na posranýho i hajzl spadne.”

A já říkám, že to byly slušně investované peníze. Za poloviční cenu jsme měli pěkný nášup a o tom přece lidem jde. Nebo ne?

Každému je asi jasné, že pokud je učitel opravdu dobrý učitel a ne jen parodií na něj, tak se ve vyučování může hodně naučit, přiučit či poučit. A co víc, výuka, byť i obávaného předmětu, ho může zaujmout, bavit a dokonce i motivovat k lepším výkonům. Vím o tom své. Kdyby k nám ve druháku na gymnáziu nenastoupila moje milá “pančálka” chemikářka, tak jsem skončila kdo ví kde. Dodnes nechápu, jak mohla být jejímu předchůdci, panu “moje třetí oko tě vidí”, svěřena vůbec nějaká výuka. Ne nadarmo se říká, že přehnaná inteligence může inklinovat v debilitu. Ale o tom teď nechci psát. To, o čem chci psát, jsou moje zážitky na hodinách němčiny.

Za celý svůj, dosud devítiměsíční, pobyt tady v Regensburgu, jsem byla svědkem několika různých vyučovacích metod. Počínaje hodinami, kdy jsem sledovala každou minutu, až po ty, kdy mi bylo líto, že už je konec a musím jít domů. Jediná věc, která byla ve všech případech vždy skvělá, bylo osazenstvo třídy. Setkala jsem se s lidmi snad ze všech koutů naší “malé” modré planety. Našlo se jich jen málo, se kterými jsem si neměla co říci nebo jsem si ani říci nic nechtěla. Jako třeba s Turky či Indy. Jejich životní názory či postoje k mnoha světovým i domácím problémům prostě nejsem schopná strávit, ani po těch 9 měsících.

Vždycky jsem byla toho názoru, že jakmile člověk vystuduje učitelství, vyhledá si ho dříve čí později - spíše však dříve, tzv. učitelský virus (nenechte se mýlit, to je pouze můj terminus technikus). Ten se na něj přisaje jako klíště a už se ho až do konce života nepustí. Výsledkem je, že z naprosto milého člověka se stane………… no, prostě učitel = poučovatel. Z kamaráda, který byl během studíí a v běžném životě naprostý pohodář, a parťáka, který nezkazí žádnou srandu, je najednou puntičkář, mluvící děsně spisovnou a strojenou češtinou, vytýkající vám každou maličkost a peskující vás za každé méně slušné slovo. Samozřejmě, najdou se i výjimky, ale těch je podle mého názoru jako šafránu a setkání s takovým učitelem by se mělo vždy náležitě oslavit.

Jednou z takových vlaštovek je Babsi učící v soukromé jazykové škole Horizonte v Regensburgu. Podařilo se jí od samého základu překopat mé ne příliš pozitivní smýšlení o německém jazyce, které směřovalo, díky příšerným hodinám protrpených na gymnáziu, až k opovržení. Babsi je snad nejlepší učitelka němčiny, jakou jsem kdy poznala. Je milá, přátelská, vždy nápomocná a usměvavá, férová a hlavně plná energie, kterou, aniž by si to možná uvědomovala přenáší na své studenty. V jejích hodinách se člověk nikdy nenudí. Ty jsou zábavné a velmi pestré, okořeněné skromnými dávkami bavorštiny. Babsi přesně ví, jak vystrašenému studentíkovi naservírovat dostatečně velkou porci gramatiky tak, aby ho nevyděsila ještě víc a aby ji celou strávil a na 100 % pochopil. Pro konverzaci vybírá zajímavá, aktuální a hlavně nenáročná témata, ke kterým se dokáže vyjádřit snad úplně každý, pokud není zrovna z Marsu. Co na Babsi oceňuji úplně nejvíc je, že mě zbavila strachu a přiměla mluvit německy, i přesto, že nejsem žádný chodící slovník. Strávila jsem s ní celkem tři týdny intenzivní výuky a udělala jsem pokrok jako ještě nikdy ne. Jen díky ní se dnes už neděsím každého blížícího se Němce, který vypadá na to, že by se mě na něco, nedej Bože, mohl zeptat. Doufám, že až se v létě do Horizonte opět vrátím, bude před tabulí znovu stát ona a říkat: “Ahoj já jsem Babsi, což je zkráceně Barbara.”

Úplně opačným příkladem Babsi je Georg Hoblablablabla (příšerné jméno, říkejme mu třeba Hobit). U něj bych si tipla, že má ty učitelský viry přisátý i dva a navíc přímo na mozku. Hobit je členem týmu VHS, což je státní škola, která je mnohem levnější než soukromá škola Horizonte, ale zase ne vše co je levnější musí být i výhodnější. Tak tedy Hobit, řekla bych, se velmi rád poslouchá a s oblibou nám povídá o věcech dávno zapomenutých až skoro prehistorických či naprosto nudných. Nevím, někdo by mohl nesouhlasit a možná i mně by to přišlo zábavnější, kdybych dostala alespoň malý prostor k vyjádření svého stanoviska k danému tématu. Času na něj je habaděj. Ale můj názor, ani ostatních, Hobita vůbec nezjímá. Namísto toho nám neustále podsouvá myšlenky ovlivněné nejspíš datem svého narození. Na objasnění gramatiky by si měl najmout pomocníka, protože to taky zrovna není jeho silná stránka. Navíc zřejmě předpokládá, že ji studenti vstřebají během nespočetného množství psaných cvičení, která jsou nuceni během jeho hodin dokolečka a jako cvičené opice dělat. Pokud už se někdy rozhodl nějakou gramatiku pořádně vysvětlit, zmátl studenty takovým způsobem, že by byly na přeformování do správné podoby potřeba nejméně tři Babsi. Tento Hobit má sice vystudované učitelství, ale jak jsem již na základní škole zjistila, ne každý, kdo se tímto povoláním živí, je ve svém oboru expert a umí studenta zaujmout a něco naučit. Zkrátka a dobře, mám pocit, že veškeré mé dosavadní vědomosti německého jazyka mě pomalu, ale jistě opouštějí v panické hrůze, že by mohly přijít do kontaktu s ním. Snad zůstane aspoň to nejodolnější torzo.

No a nakonec jsou učitelé, kteří ani nepotěší, ale ani neurazí. Těch je asi většina. Pořád si ale říkám, že je lepší mít průměrného učitele než narcise zahleděného jen do sebe.

Zajímalo by mě, zda člověk musí mít tu správnou živelnost pro učení v sobě zakořeněnou již od dětství, nebo je možné se to dodatečně naučit až během studia? Zřejmě nebude tak snadné získat tyto dovednosti pouhým zalistováním v učebnici psychologie, či v jiných podobných blábolovitých knihách, které jsou dnešní studenti učitelství nuceni “nabiflovat”. Copak je možné nastudovat psychologii každého žáka z jedné jediné knihy? Vsadím se o celou sérii DVD Hvězdné brány , že to zkrátka a dobře možné není. Pak se ale nabízí další otázka, proč jsou tyto předměty pro učitele povinné?

Sama jsem měla možnost si doplnit své vzdělání o tzv. učitelské minimum, ale když jsem zjistila, jaké hlouposti bych musela přečíst a následně si i narvat do hlavy, které bych nakonec hned po zkoušce zapomněla a stejně nevyužila (pokud by se kdy vůbec nějak využít daly), tak jsem s díky odmítla. Ještě ke všemu si myslím, že nejsem učitelský typ. Nemám dostatek trpělivosti a už vůbec se nedokážu trefit křídou do žáka sedícího a vyrušujícícho až v poslední lavici, což považuji za jeden z nejdůležitějších umů správného učitele.

Chybí už jen nějaké to moudro, shrnutí a ponaučení na závěr. Hm, těžký oříšek. Takže asi tak, jak to vidím já. Učitelé jsou dobří a špatní. Aby se člověk stal dobrým učitelem nepotřebuje studovat hory “bichlí” nabušených rádoby chytrými radami jak zpacifikovat žáka. Takový člověk to musí mít v sobě od narození a pokud nemá, a i přesto se rozhodne stát učitelem, měl by co nejdříve přijít na to, jak své studenty neunudit k smrti a samozřejmě také respektovat jejich názor. No, a pokud se nenaučí aspoň to, tak je tady pořád ještě velká pravděpodobnost, že se by se mohl stát aspoň mistrem v házení křídou.

Dnes jsem si prohlížela kalendář a všimla jsem si (po čtyřech měsících), že je na každé straně citát či přísloví. Všechny jsem je “přelouskala” a zjistila, že jsou docela moudré Něčekejte, z mé strany, žádné vtipné povídaní. Tento záznam je psaný především z toho důvodu, že až se mi opět něco nebude dařit, nebo zase budu v depresi, tak vím, že mám zavítat na tuto stránku a vše si to do puntíku znovu přečíst.

Tady jsou některé z těch, které mi přijdou nejvíce pravdivé.

Jo, ještě teda jedna věc než začnu. Klidně si běžte uvařit kafíčko a doneste si něco dobrého k zakousnutí

Přímo v hotelu byla malá skupinka animátorů, kteří nabízeli velmi pestrý zábavný program. Aerobikem počínaje a střílením z luku konče. Dokonce zde byla možnost vyzkoušet si potápění v bazénu a následně (už za poplatek) i v moři. Já jsem si tuto atrakci samozřejmě s radostí nechala ujít. Že vás to nepřekvapuje?

Luboš, jakožto dobrodružnější povaha, si potápění vyzkoušel celkem dvakrát. Z prvního potápění v šesti metrech byl tak nadšený, že neváhal a zaplatil si další lekci. Tentokrát šlo o potápění v metrech dvanácti, kde byl také instruktorkou vyfocen pod vodou s plnohodnotnou potápěcí výbavou a teď se bude určitě s fotkami každému chlubit

Další možnost jak užitečně strávit čas, je podniknout obhlídku ostrova. Byla zde samozřejmě možnost půjčit si auto a naplánovat vlastní trasy. My jsme ale zvolili výlety pořádané naší “domovskou” cestovní kanceláří TUI. Zdálo se nám to výhodnější už jen z toho důvodu, že do některých částí podíváníhodných míst vás v autě prostě nepustí. Ne, ani když se postavíte na hlavu Zato v organizovaném buse máte ve většině případů dokonce přednost. Navíc, za vás průvodce vše zařídí. Příkladem, kam vás v autě nepustí, je Národní park Timanfaya (Parque Nacional De Timanfaya). Můžete sice zajet dovnitř areálu, ale o obhlídce kráterů vyhaslých sopek už si můžete nechat jen zdát.

Organizované výlety jsme uskutečnili celkem tři a všechny bych označila za úspěšné.

První výlet, severní částí ostrova, začínal obhlídkou městečka Haría. Než jsme se k němu dostali, museli jsme projet šílenými horskými serpentinami. Výhled na údolí se spoustou vyhaslých sopek v dáli byl kouzelný. Bohužel nemáme žádnou fotku, neboť nikdo nečekal, že by bylo možné v takové pustině vidět něco tak úžasného. A nejméně já. Měla jsem co dělat se svým žaludkem. Jestli jsem na začátku psala, že se mi dělá špatně v letadle, tak v autobuse je to stokrát horší. Celou tu nádheru jsem sledovala pouze jedním okem, protože to druhé bylo přilepené na silnici. Snažila jsem se dívat dopředu a ujistit žaludek, že se vlastně nic něděje. Myslím, že v daném okamžiku jsem byla velmi silnou konkurencí pro Pošuka Moodyho (příznivci Harryho Pottera dozajista pochopí) Naštěstí jsme brzy zastavovali, v Haríi. Mám li být upřímná, toto město bylo jedním velkým zklamáním. Kromě malého trhu, který stejně za moc nestál, tady toho k vidění mnoho nebylo. Pár klasicky bílých domečků a hospůdek, spousta palem a zbořenin či rozestavěných či úplně opuštěných domů.

Mé zklamání bylo ale zapomenuto hned na druhé zastávce našeho výletu. Z terasy skalního útesu Mirador del Río (457 nad mořem) jsme měli nádherný výhled na protější ostrůvek La Graciosa. Pohled to byl zcela nevídaný (průvodce uvádí dechberoucí). To bylo panečku pošušňáníčko a exotika. Pískový ostrov s maličkým přístavem, obklopený azurově zbarveným mořem. Paprsky sluníčka celou tu nádheru ještě podtrhovaly. Jedním slovem, bylo to božské Škoda, že to na fotkách není vidět tak, jak jsme to my viděli ve skutečnosti. Asi si tam budete muset zajet, abyste to dokázali ocenit

Na další zastávce, Jameos del Agua, jsme pozorovali malilinkaté slepé albínské krabíčky (cca 0.5 cm) žijící v jeskyni, která zde vznikla z lávového toku po výbuchu sopek. Celou jeskyni a její okolí (sopečné muzeum a venkovní bazén s palmami) přetvořil do dněšní podoby slavný španělský architekt César Manrique. Ten je ostatně i autorem terasy a dekorací uvnitř restaurace Mirador del Río. Zkrátka a dobře, téměř každá budova na Lanzarote je dílem tohoto “chlápka”. No, ne všichni umělci tvoří podle mého vkusu. Ježiš, já jsem ale urýpaná. Už mlčím, mlčím

Poslední zastávkou výletu, po severní části ostrova, byla Jardín de Cactus. A hádejte kdo ji navrhl? V této zahradě se pěstují snad tisíce kaktusů. Na jejich “tělech” (listech? kdo ví, napoví) žijí malinké bílé kuličky nějakého hmyzu. Po vymačkání těchto útvarů dostanete karmínové barvivo, které se používá třeba do rtěnek. Jen stěží se dá uvěřit, že z bílé kuličky dostanete karmínovou barvu, že? Ale já tam byla, víno a medovinu pila, nevěsta jak růže květ a ženich jakbysmet A tak můžu všechno potvrdit.

Druhý výlet směřoval k stezkám jižního Lanzarote. Hned na úvod nás vysadili ve velbloudí “vesnici”, poblíž Národního parku Timanfaya. Nikdo se mě ani nezeptal jestli si chci udělat malé kolečko na velbloudovi a už jsem na něm seděla, i s Lubošem Jízda to nebyla příliš příjemná, a to se vůbec nezmiňuji o velbloudím zápachu. Nicméně, nevím jestli jste si toho někdy všimli, ale velbloudi mají moc krásné nožní tlapky. Při došlápnutí se pěkně mekoučce a trošku srandovně rozplácnou. Musím říct, že z celé asi půlhodinové projížďky mě jejich tlapouše zaujaly nejvíc

Po “korábech pouště” jsme pokračovali busem do centra parku Timanfaya. Konečně jsme měli příležitost prohlédnout si pořádně všechny ty sopky, které daly ráz celé lanzarotské krajině. Myslím, že ani nemusím zdůrazňovat, že si tady člověk připadal jako Měsíci. Ne že bych tam někdy byla Na někoho to může působit depresivně, ale já se do řad depresářů v tomto směru rozhodně neřadím.

Obhlídka parku Timanfaya začala několika málo ukázkami. Všechny byly založeny na důkazu pokračující vulkanické aktivity. Pro mě asi nejzajímavější bylo nalití vody do úzké roury zakopané částečně do země. Nalitá voda se během několika sekund proměnila v proud páry, která z trubky vytryskla v podobě silného “gejzíru”. A jak je to možné? Bylo nám vysvětleno, že v této oblasti je teplota v dvanácti metrech pod zemí 600 °C. Kdo by to byl řekl, ani podrážky mě nepálily, a že bych kousek teplíčka na této větrné hůrce potřebovala Poté, co jsme se pořádně vyblbli u “sopečných” experimentů se jelo dál, do centra samotného parku, kam auta něsmějí Ale to jsem psala už dříve. Ono ani není divu, že je tam nepustí. Cestičky jsou tu velmi úzké. Myslím, že vedle našeho busu by se neprotáhl už ani somálský cyklista. Tak tam bylo těsno. Všechna čest šoférovi. Sama bych si to na triko nevzala. Fotky úžasných panoramat a zákoutí jsme mohli fotit pouze z busu. Řidič byl ale velmi ochotný a na těch nejzajímavějších místech zastavil a dal nám dostatek času na zvěčnění “Měsíční” krajiny. Tlačítka foťáků bylo slyšet ze všech stran. Nikdo si nechtěl nechat ujít příležitost vyfotit toto zkvostné dílo vytvořené příirodou. Pane Manrique, tomu se říká tvořit Zavařením foťáků jsme ukončili tuto parádní podívanou a jelo se dále, do míst snad ještě úžasnějších, do El Golfo. Abychom se na to prvotřídní umělecké dílo připravili, zajeli jsme se ještě “ovínit” do La Gería. Víno bylo chutné a tak jsme zde dvě láhve zakoupili.

El Golfo je malá, smaragdově zelená zátoka vytvořená činností podvodní sopky. Celá je obklopená sopečným kamením resp. sopečnou kamennou zdí. Působí to tajemně a dramaticky. Zelená barva zátoky je obrovským kontrastem s azurově modrými vodami oceánu, od kterého je zátoka oddělena černým lávovým (sopečným) pískem. Určitě mrkněte na fotky, protože na fotkách je to vidět vše naprosto dokonale. Odkaz na fotky, najdete úplně dole na stránce. Oblast El Golfo je známá také díky olivínům, které lákají ke sběru nejednoho geologa. Ten je pak určitě za drahý peníz prodává místním zlatníkům, kteří je přidávají do šperků jako ozdobný kamínek. Tohle se ale nikde v průvodci nedočtete, protože je to moje teorie

Při zpáteční cestě jsme si udělali ještě jednu krátkou zastávku v Los Hervideros (v překladu konvice). Jsou to vlastně takové propojené útesové jeskyně s “vařící” mořskou vodou (pěnou). Zastávky, která nebyla původně v plánu, jsme taktéž nelitovali. Byl to moc pěkný pohled. Především pro nadšené fotoamatéry, jakými my dva určitě jsme. Luboš je teda o krapánek lepší než já Když se mi jednou za čas dostane do rukou foťák, tak cvakám jako o život. Samozřejmě kvůli tomu, abych zachytila co nejrychleji vše zajímavé kolem sebe. Co kdyby se ta sopka, která tady stojí tisíce let, najednou rozhodla, že už ji to tu nebaví a že se přestěhuje třeba na Tenerife? V takovém případě by Luboš tehle záběr vůbec neměl. On totiž foťák “šteluje” pět minut a pak udělá jeden dokonalý snímek. Neříkám, že mé fotky jsou stejně pěkné jako ty Lubošovy, ale vždycky jich mám víc a to podstatné, co jsem chtěla vyfotit, tam ve většině případů je

Třetím a posledním výletem byla návštěva podmořského dna. Ponorka vyplouvala, na můj vkus, z poněkud snobského přístavu Puerto Calero. Ponor byl velmi zajímavý pro můj žaludek. Po něm už to byla těžká pohoda. V hloubce třiceti metrů jsme se frajersky plavili, doprovázeni houfy ryb, mezi nebezpečnými skalními útesy Na lodi, byl foťák svěřen do mých rukou a tak jsem se činila seč mi síly stačily. Pouze nejlepší westernoví pistolníci se mohli srovnávat s mou rychlostí a hbitostí. Když v tom………………….prdlajs žralok, ani jsme neztroskotali, a už vůbec nás nespolkla velryba. Aparát se zasekl a bylo po legraci. Už jsem toho moc nevyfotila Ale abych vás neochudila o zážitek. Ještě jsme viděli barakudu a speciální úhoře zavrtané v písku tak, že jim čouhal jen černý ocásek, místního potapěče, který nám přišel ukázat svého kámoše velkého rejnoka. Připlaval s ním skoro v náručí. Z celé atrakce jsem byla velmi nadšená a můžu jen doporučit.

Luboš mi říkal, že kdybych nebyla srab a šla se s ním potápět, tak bych tohle všechno viděla už podruhé. To je sice pravda, ale být schovaná za sklem ponorky je pro mě daleko příjemnější než si nechat okusovat prsty rybama. Rozhodně jsem nezáviděla potapěči, který musel dozajista, jen co jsme odpluli, čelit nástrahám skrývajícím se ve starých potopených vracích na dně moře. Ty jsme okukovali při zpáteční cestě. Těžko říct proč ztroskotaly. O tom už se průvodkyně nezmínila. Nevadí. Zeptám se jí při příští dovolené, kdy budu bydlet v hotelu Gran Melía Volcán Basta a howgh

To by bylo vše k tomu jak lze trávit volný čas na Lanzarote a jak jsme si ho užívali my. Na úplný konec mi zbývá napsat poslední perličku

Nejsem zastánce nudismu, na to jsem příliš stydlivá. Ale někteří lidé si v něm libují a proto zmíním ještě tuhle záležitost. Nudismus není na Lanzarote zakázaný. I přesto, že pláže jsou často lemované skalnatými útesy a k nudismu přímo nabádají jsem se setkala jen s jedinou nudistkou. Pohled to byl opravdu zajímavý. Paní zdatně konkurovala panáčkovi Michelin, což mě naprosto šokovalo Vždycky jsem si myslela, že pouze lidé s dokonalou a vypracovanou postavou dávají své tělo na odiv. Ale po této zkušenosti vím, že je možné úplně všechno.

Toť ode mě vše. Snad jste dostatečně poučeni a také navnaděni na dovolenou na Lanzarote

Adiós y hasta la vista

P.S. Všechny fotky z dovolené lze omrknout tady.

Po vychutnání prvních slunečních paprsků nás naložili do mikrobusu a zavezli k hotelu Timanfaya Palace, kde jsme následujících 14 dnů vegetili (18. - 30. března). Již cestou k hotelu jsme si potvrdili, že Lanzarote je ostrov zcela výjimečný a že se nám tady bude líbit.
Mimochodem, čtyřhvězdičkovými hotely se to na jihu Lanzarote jen hemží. Těch pětihvězdičkových je už méně. Pokud byste si někdy chtěli dopřát pohádkově luxusní dovolenou, doporučuji nejprve hooooodně šetřit (a když říkám hodně, tak tím myslím fakt hooooodně) a pak si zaplatit pobyt buď v hotelu Princesa Yaiza nebo, a to v lepším případě, ještě luxusnější hotel Gran Melía Volcán.

Jen pro zajímavost. Jedna noc se snídaní strávená v hotelu Gran Melía Volcán stojí od 160 do 420 euro. Samozřejmě záleží na typu pokoje. Ani nevím jestli se tak velký prasátka (kasičky) vyrábějí. Doporučuji nakoupit jich co nejvíce, aby se vám tam všechny ty našetřené mince vešly. Ale zase pozor, abyste neutratili veškeré úspory za prasátka

Hotel Timanfaya Palace v Playa Blance (jižní část Lanzarote) splnil naše očekávání do puntíku. Měli jsme krásný výhled na moře (bodejť by ne, když jsme si za něj připlatili již v cestovní kanceláři v Regensburgu). Každé ráno nás budilo švitoření ptáčků a šumění větru v korunách palem. Personál byl velmi ochotný a milý. Domluvit se s ním nebyl vůbec žádný problém. Ve většině případů zvládal s přehledem angličtinu, němčinu a samozřejmě španělštinu. Jak by taky ne, když převážnou část turistů tvořili Britové, Němci a Španělé. Britů tady bylo tak moc, že jsem si musela několikrát za svůj pobyt na internetu ověřit, že Kanárské ostrovy opravdu nejsou britskou kolonií Zajímavé je, že za celý pobyt jsme nepotkali jediného Čecha.

Hotelové snídaně i večeře byly velmi dobré, bohaté a pestré. Vyzkoušeli jsme kuchyni španělskou, mexickou, italskou, orientální i středomořskou. Ryby netvořily převážnou část večerní tabule, ale pro labužníky jich bylo dostatek, stejně jako zeleniny, těstovin, různých druhů masa, pizzy, omáček, polévek či paštiček. Mlsalové si samozřejmě také přišli na své. Podávaly se různé druhy desertíčků, ovoce a zmrzliny, kterým odolal jen málokdo. Obědy jsme řešili návštěvou místních restaurací. V Playa Blance jich najdete spoustu. Tak jako všude, některé jsou lepší a jiné horší. Za sebe můžu doporučit Almacén de la Sal. Je sice dražší, ale jídlo je přímo pohlazením po duši. Dali jsme si čerstvou rybu a odcházeli jsme s plným a spokojeným bříškem, i s prázdnou peněženkou. Ale stálo to za to

Další z velmi příjemných je Laniho restaurace (Lani’s restaurant) na opačné straně Playa Blancy, v Puerto Deportivo Marina Rubicón. Z našeho hotelu to bylo sice hodně daleko, ale zase kousek od úžasné pláže Papagayo. Tato pláž je považována za jednu z nejhezčích na Lanzarote a nezbývá než souhlasit. Průzračná modro-zelenkavá voda a krásné písečné pobřeží obklopené útesy. Opravdu takový malý ráj na zemi.

Když už jsem zmínila přístav Marina Rubicón. Pokud jste fandové do lodí, značkových obchodů či klasického trhu ve španělském stylu, tak se tady budete cítit jako doma

Za celý náš pobyt jsme prošli Playu Blancu skrz na skrz. “Vyšplhali” jsme i na místní nejvyšší bod, což je vyhaslá sopka Montaňa Roja (názvem si nejsem úplně jistá, ale je červená, tak proč ne). Zde jsme se zvečnili, samozřejmě i s našimi soby Detlefem a Rosou. Vyfotili jsme nějaká panoramata, zamáčkli slzu dojetí a sestoupili opět dolů. Někteří absolvovali tůru v tričku a kraťasích, jiní v mikině s kapucí a tlustých ponožkách

Pokud ovšem pro dovolenou hledáte místo plné zábavy v podobě diskoték a jiných hlučných aktivit, tak budete nejspíš zklamáni. Timanfaya Palace a řekla bych, že i Playa Blanca jako taková, jsou typické pro rodiny s dětmi a starší lidi. My jsme chtěli strávit 14 dnů v klidu, v pohodě a bez stresu a proto jsme zvolili zrovna toto místo. Byli jsme maximálně spokojeni a kdybych mohla, tak vyperu, vyžehlím, znova zabalím a letím nazpět

P.S. Samozřejmě, že jsme nezapomněli ochutnat gazpacho a sangríu. To by snad ani nešlo

P.S.S. Všechny fotky z dovolené lze omrknout tady.

Možností bylo zpočátku poměrně hodně, Keňa, Seychely, Dominikánská republika, Thajsko, Srí Lanka a tak dále. Problémem těchto exotických zemí je, v mnoha případech, častý výskyt onemocnění, před kterými se dá (a občas musí) chránit jen očkováním. Na obíhání doktorů kvůli očkování jsme neměli čas (ani chuť). Chtěli jsme jet co nejdříve. Nejlépe už zítra Ani malárie není v těchto zemích výjimkou. Z doslechu jsem slyšela, že lidé snášejí antimalarika poměrně špatně. Žaludeční nevolnost není jediným vedlejším účinkem těchto léků. Proto jsme zvolili Kanárské ostrovy, konkrétně Lanzarote, zemi stejně exotickou, ale žádné očkování či preventivní konzumaci léků nevyžadující.

Jak by se dalo Lanzarote nejlépe charakterizovat? Je to takový malý sopečný ostrůvek (sopka kam až člověčí oko dohlédne), ležící v Atlantickém oceánu. Někdy dříve (kdo by si přesně pamatoval datum, co takhle 18. století?) tyto sopky soptily o sto šest a způsobily téměř vylidnění ostrova. Sopečné běsnění taky zničilo celou místní vegetaci. Průvodce odborně uvádí, že šlo o katastrofickou vulkanickou erupci. V dnešní době je ostrov z velké části pokrytý ztuhlou lávou. To znamená, že tu vážně není možné pěstovat králíky. Leda, že by žrali palmy Pro ty co nepochopili vtip, králíci přece žerou trávu ne? A té je tady jak šafránu. Během sopečné činnosti se zvětšila i velikost ostrova a to tak, že tekutá a velmi horká láva (800-1000 °C) natekla v mohutných proudech do moře. Tady se rychle ochladila, ztuhla a tím vytvořila další kousek pevniny. Tohle bych za negativní výsledek nepovažovala, právě naopak

A co jsem během pobytu zjistila já? Na Lanzarote hodně fouká vítr Někomu to třeba nevadí (místním obyvatelům a Lubošovi). Za sebe musím říct, že kdybych si do kufru místo jedněch letních šatiček (které jsem vůbec nevyužila) přibalila jedny úplně malilinký rukavičky a čepičku, tak jsem spokojená jako želva. Luboš by určitě poznamenal, že jsem psycho, a že je mi zima pořád. Určitě by taky dodal, že kdybych mohla tak spím v teplých ponožkách i v létě, což je pravda. Jenže já nemůžu, neboť mi to bylo zakázáno. No tak já teda nevím. Ať si to každý s tím větrem a teplem na Lanzarote přebere jak chce

Dále jsem ještě vysledovala, že počasí je na ostrově velmi proměnlivé a nevyzpytatelné. I když to ráno vypadalo na déšť, tak to ještě neznamenalo, že jsme se do dvou hodin nepekli jako makrely na grilu. Platilo to i naopak. Ráno pařák a pak prudké ochlazení (a zase by se hodily ty rukavice). Ve většině případů si tady počasí jede podle vlastního režimu a je mu úplně jedno jaké předpovědi jsou hlášeny na BBC, CNN a kdo ví kde ještě. Zrovna dnes mělo být sluníčko s občasným mráčkem a co myslíte? No jasně, je pod mrakem a fouká vítr. Překvápko A tak je to tu každý den.

Poslední věc, kterou ještě zmíním v této části je teplota oceánu, jeho příliv a odliv. Byla jsem v něm za celou dobu jen jednou. Zrovna to děsně peklo a člověk jen těžko odolá pohádkovému prostředí Playa de Papagayo, o které se zmíním detailněji později. Kosti jsem měla zmrzlé skrz naskrz. Co kosti, já byla zmrzlá prakticky celá. V té chvíli jsem měla pocit, že mě pokrývá ledová vrstva a že se proměňuji v kostku ledu. Nicméně, jsem přežila. A se mnou i další otužilci, kteří se ve vodě rochnili mnohem déle a častěji než já

Příliv a odliv oceánu je taky kapitola sama pro sebe. Jeden den je příliv ráno a druhý den večer. A když bude mít oceán náladu, tak se vám může jednoho dne stát, že přijdete na pláž už vůbec nenajdete lehátka, slunečníky a ani tu černošku, která dennodenně sedí na kamenné zídce a živí se pletením copánků Přílivu a odlivu jsem tedy na kloub nepřišla. Sledovala jsem ho každý den, dělala si poznámky, pozorovala noční oblohu a propočítávala postavení hvězd (ne, ani tentokrát mi k ničemu nebyly derivace a integrály, které jsem do sebe musela nabušit v prvním semestru na VŠ). Vše bylo marné. Tajemství bude muset rozlousknout někdo jiný.

P.S. Všechny fotky z dovolené lze omrknout tady.