Jelikož jsem od dob studií v Praze nebyla na manikůře a měla jsem čas, tak jsem se rozhodla, že udelám něco užitečného pro své ruce resp. nehty. Ajajaj, že já jsem se na to raději nevykašlala. Ale nepředbíhejme.

Jdu si takhle městem, když narazím na nehtové studio. Super, říkám si, mám čas, tak proč ne? Vejdu dovnitř a koukám, že majitelka je asiatského původu.  No nic, říkám si, otočit se na podpadku a odejít by asi působilo divně a tak pokračuji k pultíku. Pěkně pozdravím a vyslovuji své přání, že bych ráda manikůru, že nechci žádný umělý nehty nýbrž jen posílit a “zkrásnět” své vlastní. No a že masáž rukou by taky nebyla od věci. Vietnamka (původ zjištěn během procedůry) kývala jako o život, dávajíc mi najevo, že chápe o co mi jde. Já jsem si ale nebyla jistá jestli to správně pochopila a tak jsem ji vše raději znovu zopakovala, pro jistotu, že? Člověk nikdy neví. A tak spouštím od začátku, pěkně a pomalu opakuji své požadavky a zdůrazňuji, že opravdu nechci žádný umělý nehty, vše musí vypadat přirozeně. Vietnamka přikyvuje a říká “ano, ano,  přirozeně, přirozeně.” Vietnamka asi opravdu chápe co chci a tak si sedám a nastavuji ji své ruce. Pro jistotu se ještě ptám kolik mě to bude stát a ona na to, že 39 euro. Co? říkám si, to je nějaký mastný. V Praze jsem platívala 250 Kč. Baba mě chce asi natáhnout. Tak jí říkám, že to je moc drahý. Ona na to, že mi dá slevu 5 euro. To mě rozesmála, to je teda sleva. Ale jdu do toho, jsem sama zvědavá, za co chce takový nekřeťanský peníz.

Vietnamka započala svoji práci. Pomocí jakéhosi elektrického pilníku, který mi připomínal elektrickou brusičku v malém provedení, mi začala brousit nehty. Tý jo, co to dělá, tohle mi v Praze nedělali, ale nic neříkám, částečně v šoku, částečně překvapená i zvědavá, jak tohle dopadne. Baba je určo profík a ví co dělá. Vietnamka vytahuje nějakou vodičku a potírá mé nehty. Se jí ptám co to jako je a ona na to, že lepidlo, prý aby to lépe drželo. Heh, lepidlo? To se asi spletla ne? Asi chtěla říct něco jinýho, přeci jen její němčina je stokrát horší než ta moje. Hm, možná to bude výživa na nehty, říkám si pro sebe a mlčím. Baba bere nějaký prášek na štěteček a noří ho do podivné kapaliny. Smícháním se jí na štětečku vytváří gel, který pak aplikuje na mé nehty. Asi nějaká maska, myslím si ve své naivitě a nepoučenosti v oblasti nehtové. Po nanesení gelu na mé nehty, byly moje ruce strčeny pod UV lampu. UV lampa? Sakra práce, to chce aby se mi ty ruce opálily nebo co?  Když se mi baba po “solárku” rukou chystá lakovat nehty, tak se ji snažím upozornit na to, že by mi nejdřív měla sundat tu gelovou masku. Baba nechápe o čem to mluvím. Prý jakou masku? No, jakou asi? Je snad nadrátovaná, nebo co? Chvilku se dohadujeme na téma maska a lak a pak se vietnamka začne smát a říká, že ten gel není maska, ale moje nové krásné přirozené nehty. Coooooooooooooo? Já snad špatně slyším. Dochází mi co se stalo. Asi omdlím. Sakra, co to je? Jak je to možný? Kde se stala chyba? Co já teď s tím? Sedím a mlčím, nejsem schopná slova. Vietnamka poskakuje kolem mě, vypadá to, že je se svou prací spokojená, neboť neustále opakuje NATÜRLICH, SCHÖN! Připadám si jako u ťamanů při zkoušení jean, který jsou asi tak o 5 čísel menší, ale ťaman opakuje stále dokola pěkný, moc pěkný, paní sluší, paní pěkná, ve snaze uzavřít obchod a přispět tak do již mizerného rodinného rozpočtu.

Když se trošku vzpamatuju, tak se baby jagy ptám jestli jsou teď moje vlastni nehty vlastně zničený, když mi tam nalepila to svinstvo a ona na to že jo. Ani se to nesnažila okecat.  Myslela jsem, že na ni skočím a něco ji udělám. Vždyť já k ní přišla, aby dala do kupy moje vlastní nehty a odchazim o 39 euro lehčí a s umělotinama, o který jsem vůbec nestála. Sice vypadají jako ze žurnálu, ale kdo se jí o ně prosil? Sakra, sakra, sakra. Co já si s nima počnu?

Jak jsem tam v tom šoku seděla, tak jsem si ani nevšimla, že mi na dva prsty namalovala ještě nějakou kytku. Probralo mě až to její NATÜRLICH, SCHÖN!

Cáluju požadovaný počet euro a vycházím na čerstvý vzduch. V hlavě mi to šrotuje o 106. Co teď s tím? Dostavuje se myšlenka – umělotina musí za každou cenu nějak dolů. Úplnou náhodou narážím na jiné nehtové studio, které vlastní pro změnu indka. To jsem ale nevěděla, vlezla dovnitř a při pohledu na indku zkoprněla. Šmarjá, co mě dnes ještě potká? Indka se na mě hned vrhla. Mně bylo opět hloupé vzít nohy na ramena. Vyprávím ji svoji story. Naštěstí umí mnohem líp německy než baba jaga. Indka vypadá, že se vyzná. Potvrzuje mi, že moje nehty jsou zničený a že jsou dva způsoby jak se lze těch umělých zbavit (na netu jsem zjistila, že jde o akrylový nehty – skoro to nejhorší, co může být….nenávidím babu jagu). Za prvé, akryl lze opatrně odpilovat a zesláblé nehty potáhnout ochranným gelem, který se pak nechá odrůst. Popř. se může gel doplňovat tak dlouho, dokud ta odpilovaná akrylová část úplně neodroste a pak nechat teprve odrůst gel. No a za druhé, nechám přímo odrůst akryl, bez ochrannýho gelu na nehty.

No, zvolila jsem variantu s ochranným gelem. Na doplnění gelu jsem byla už třikrát a přestává mě to bavit. Nehty sice vypadají krásně, ale ty odrosty příšerně. Navíc se mi dnes gel z jednoho prstu odloupnul a můj nehet napraskl. Takže to rozhodnutí pro variantu č.1. bylo z bláta do louže. Budu to muset s indkou zkonzultovat neboť takhle to dál nejde.

Aby toho nebylo málo, tak ani moje návštěva u nového kaděřníka nedopadla nejlíp. Přinesla jsem mu obrázek účesu, který jsem chtěla, on ho zkoukl a říká, to je v klidu, žádný problém. Plná důvěry, byl to přeci němec, nehrozil jazykový problém jako u baby jagy, navíc jsem měla ten obrázek, jsem ho nechala dělat co umí. Ouvej, ouvej. Byla jsem u něj poprvé a naposled. Vlasy mi zkrátil téměř pod uši a ještě mi je zkritizoval. Prý jich mám na levé straně víc než na pravé a on mi chudák malej nemohl moje nové “mikádo” udělat symetricky. Vrrrrrrrrrrrrrrrrrr!

Na jednom z kurzů, který jsem si zapsala, jsem narazila na poněkud ráznější úču. Na to, že vyučování nebude úplně standardního rázu, mě upozornila poznámka dívčiny z Polska sedící vedle mě. Koukala jsem na ní nechápavě a říkala si o čem to proboha mele, když pronesla větu “ach jo, zase ten děsivej stres”. Ptám se jí, o jakémže stresu to mluví, vždyť kurzy němčiny jsou zábavné. Tedy alespoň v Regensburgu víceméně byly. Holčina, říkejme ji třeba Miss Scared povytáhla obočí a s vyděšeně pokřiveným úsměvem ala Adamsova rodina dodala “však uvidíš”.

Á pozor, je přesně 9:00, do místnosti vchází Igor Hnízdo v sukních a ještě za chůze nám oznamuje, že se jmenuje Petra a že nemáme času nazbyt, jelikož zkouška, kterou chtějí mnozí v prosinci absolvovat, je tu cobydup a tak prý začneme hned a z ostra. Zašumění z davu spražila výstražným pohledem úrovně čtyři (podotýkám, že úroveň pět je už smrtelná) a máme prý okamžitě zavřít ty okna, neboť neslyší vlastního slova. Si říkám, ” tý jo, ta je ale hustá”. Začínám sympatizovat s Miss Scared a vzpomínám, jestli jsem Igora (Petru) neviděla jako bachaře v nějakém americkém filmu z vězeňského prostředí. V následujících desíti minutách nám shrnula, co nás během těch tří společných měsíců čeká a znovu zopakovala, že času opravdu není nazbyt. Jo a aby nezapomněla, nestrpí, aby se v její hodině zbytečně žvanilo, kór když to není k tématu.

Co se týká přínosu hodiny, tak opravdu nemám pocit, že bych se naučila něco nového či užitečného. A opravdu nechápu Miss Scared, která mi tvrdila, že to je jediná učitelka u které si dokáže do hlavy něco vtlouct. Podle mě to bude těžké samostudium.

Jinak, jakákoli naše snaha vyjasnit si problém byla bleskurychle zodpovězena ve smyslu “prostě to tak je, akceptujte to”. Ani při řešení modelových testových otázek jsme nepochodili lépe. “Máš to jinak? Hm, tak to máš špatně? Proč to je tak, jak to je? No, to je přece jasný….a žádná jiná odpověď nepřichází v úvahu.” Takže asi tak. No teda, ještě, že tu zkoušku dělat nechci, to bych asi vážně chytla nerva.

P.S. Je měsíc a půl od začátku kurzu. Miss Scared už se od první hodiny nedostavila. Tak přemýšlím, co se jí asi stalo. Napadají mě minimálně tři různé možnosti, ale raději je nebudu rozvíjet neboť moje fantazie je bujará. Hm, asi se moc koukám na Stargate!

P.S.S.  Taky jsem byla přemluvena k absolvování zkoušky. Igorovi se prostě nedá odporovat, strach to nedovolí (začínal hrozit pohled úrovně pět). Takže 5.12.2009 se budu v Düsseldorfu potit u zkoušky, která je těžká jako….. jako…..no co, já su z Moravy, já to řeknu…..jako sviňa, místo abych si úžívala skoro svých narozenin. No, chápete to?

P.S.S.S. Kdo by to byl řekl, ale já tu zkoušku dala, ba co víc, mnohem lépe než jsem čekala!

A jak to začalo? Protože mi Peťa při poslední návštěvě přivezla hned 10 balení kypřícího prášku do perníku od Dr. Oetkera, s tvrzením, že na perníku se přeci nedá nic zkazit, tak byla volba dnešního menu předem jasná. Ráno jsem koukla do návodu, vytištěného na obalu kypřícího prášku, a zjistila, že budu muset skočit pro mléko, protože požadovanýho 1,4 l doma opravdu nemáme. Množství tohoto kravičkovskýho produktu mě sice zarazilo, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nepozastavovala. Teď už vím, že jsem měla.

Po obstarání veškerých ingrediencí jsem se pustila s vervou a chutí do míchání jednotivých přísad. Připadala jsem si skoro jako v laborce. Jojo, to je nostalgie neboť svou poslední reakci jsem nasadila, hm….loni v březnu? Chjo. No jo, snad se brzy zadaří a opět budu v labu kuchtit jak o život. Tak, ingredience smíchány přesně podle návodu. Trošku se mi to ale nezdá. Těsto mi přijde strašné řídké. Pišu Peti na icq, jestli je to tak v pořádku. Ona potrzuje, že těsto má být opravdu tekuté. Teď už ale vím, že není tekuté jako tekuté.

Povzbuzena Petiným odsouhlasením konzistence jsem strčila těsto do naší ještě novotou vonící trouby. V návodu stálo pečeme 35 minut na 180 °C. Tak to je fofr, říkala jsem si. To budu mít perník ještě na véču. I prd, velebnosti. Peču 35 minut, těsto se lepí. 50 minut, situace se opakuje. Říkám si, nemám ten plech třeba moc nízko? Po hodině trápení, mého i perníku, předělávám plech do vyšší polohy a přepínám troubu z horkovzdušného režimu na hřání zespodu i shora a taky přidávám trošku na teplotě. Peču další půl hodiny. Špejle je stále mazlavá. Do prkýnka, tady musí být něco špatně. Po další hodině pečení už mě to přestává bavit a vytahuju tu potvoru z trouby. Páchám perníkovraždu rozpůlením v půl. Je úplně syrovej. Hážu perník do koše. Ano, ano tenhle postup je mi hodně známý. Ale dál. Dumám nad tím, co mohlo být špatně. Výška plechu? To bych snad dohnala tou další hodinou pečení. Mozek šrotuje, ale nic mě nenapadá. Asi vážně nemám talent na pečení a měla bych si buchty a jiné sladké pochutiny odteď už jen kupovat a nevyhazovat peníze zbytečně za materiál.

Večer to ještě konzultuju s Peťou a věřte nebo ne, odhalily jsme viníka. Tak kromě toho, že spolupachatelem je Peťa, která ten kypřící prášek dovezla, tak viníkem nejviníkovatějším je Dr. Oetker. A jak si již jistě domýšlíte, zakopaný haf haf byl v množství použitého mléka.

Uvádím krátký rozhovor mezi mnou a Peťou, vlastně jde o úplné kriminální vyšetřování a odhalení zločinu. Colombo, Metlock, Poirot a další by z nás měli radost.

Peťa : tys tam dala litr a půl mlíka???

Já : jo, bylo to tak v návodu

Peťa : tam je čtvrt litru mlíka, 1/4 je čtvrt litru

Já : podle návodu kypřícího prášku do pečiva je tam 1,4 l což není 1/4

Peťa : já mám na návodu 1/4

Já : fakt? já mám 1,4 l, aha, že by zrada?

Peťa :  zkus se mrknout na ten sáček .. myslím, že máš stejnej jako já

Já :  koukala jsem před chvílí, luboš potvrzuje, že tam stojí 1,4 l, ne 1/4 l,  ještě jsem mu včera říkala, že to je nějak moc, že to musí být překlep

Peťa :  a máš Dr. Oetker?

Já :  jo, ten cos mi přivezla

Peťa :   já na něm mám opravdu 1/4. a máš to i na těch ostatních?

Já : jo, úplně na všech 1,4 l mléka

Peťa : , tak si to oprav na 1/4

Já : ok

Já : jsem ti ale psala na začátku, že to těsto je nějaký tekutý a ty na to, že to je v pořádku

Peťa : to jo, ono má být tekutý, ale jsi nenapsala, že máš polívku

Já :  no jo, když já myslela, že tekutý = polívkoidní

Tady sami vidíte, co způsobí jeden malý překlep. To bych ten perník mohla péct ještě teď a stále by nebyl hotovej. Nebo, že bych ho přeci jen přemohla? Teď už to nezjistím neboť skončil v koši. Ale voněl krásně!

Druhý pokus, tentokráte s 1/4 l mléka, je plánován na brzy. Věřím tomu, že už se to musí podařit. To by v tom byl……Dr. Oetker.

A na závěr ještě přikládám dva obaly téhož produktu s rozdílným množstvím mléka. Vlevo moje verze, vpravo Petina. Nenechte se zmást barvou obalů, ve skutečnosti jsou stejné.

Ferda se na úvod pustil do dveří. Nešly prostě zavřít. Gumové těsnění dveří se zdálo oproti jiným pokojům, kde s dveřmi problém nebyl, nějaké tlusté. Což způsobovalo že ten kovový nesmysl u zámku kliky nezapadal do díry v rámu. Chápete to? Takže, Ferda se pustil do pilování té dveřní díry ve snaze udělat ji větší pro ten kovový nesmysl, který by následně bez potíží zapadl a dveře by se krásně dovřely. Ferda pracoval pilně. S ložnicovými dveřmi byl za pět minut hotov. Ovšem v druhém pokoji se fakt nadřel. Přestože piloval jak o život, dveře stále nic. Po 15-ti minutách na to koukl a všiml si, že to gumové těsnění je položené naopak. Během 10 sekund stáhl Ferda všechna tři těsnění, otočil je, nasadil a ejhle? Dveře bez námahy zavřel. So ein Depp, ulevil si Ferda. A měl pravdu, protože nebýt hloupého řemeslníka před ním, tak nemusel opilovávat “půl dne” ty další zámky. Momentálně pracuje Ferda na oknech. Snad už to půjde vše hladce, říkám si. Klasika, nešlo. Ferda přinesl špatné okenní kliky na výměnu. V obchodě, kam se v mezičase pro ně vydal mu bylo řečeno, že ta část, kterou potřebuje k zakoupení není, nebude a nebyla a že musí koupit celou kliku. Ale pozor, ani samotný nákup kliky není hračka, protože ji musí nejdřív objednat a jak znám německé čekací doby, tak nám kliky přijdou možná pod stromeček.

Jinak Ferda má u mě velké plus, protože nám pochválil naši novou malou úžasnou kuchyni a pěkně nám opravil wc. Teď už pod náma určitě nerupne. Máme ale zakázáno se záchodu 12 hodin dotýkat. V mém případě se na něj i dívat, protože bych měla tendence ho jít umýt a tlak, který bych vyvinula by mu prý taky neprospěl.

Druhá perlička z dnešního rána. Nábytek z Ikei nám byl dovezen. Bohužel židle byla zapomenuta bůhví kde. Takže zase budou muset přijet jindy a zase budeme muset domlouvat termíny a zase na ně budeme muset čekat. Ach jo.

Radím vám dobře, nepouštějte se do stavby či přestavby domu, nestěhujte se do nového bytu a nic neopravujte. Ušetříte si spoustu nervů! Obzvlášť pak, když vám namontují v pondělí indukční desku do kuchyně a vy ve středu zjistíte, že nefunguje, přestože v pondělí nevykazovala žádnou závadu.

A ještě jedna rada na závěr, nesthěhujte se do střešního bytu, resp. bytu obklopeného zelení a obzvlášť břízami s jejich malými, žlutými, vlezlími, všudepřítomnými a v srpnu padajícími květy. Je to boj s větrnými mlýny. Ráno vysajete a v poledne se nestačíte divit tomu, jak je možné, že se zase brodíte v květech po kotníky.

Doteď ale Harryho Šoumena podezřívám,  že dobře věděl, co dělá, když mě od hlavního místa činu distancoval. Možná byl chytřejší než vypadal a tušil, že v mé přítomnosti by tímto způsobem rozhodně nezabalil! Nebudu to rozpytvávat, ale musím zmínit, že při rozbalení některých krabic jsem málem zkolabovala. Aspoň trošku zamyšlení by neuškodilo!

Poté co jsme dorazili do Langenfeldu, jsme si byli převzít klíče od bytu. Při té příležitosti jsme měli projít byt a zjištěné závady nahlásit chlápkovi s klíčema. Ten měl následně zajistit opravu. Už dlouho jsem se ale nesetkala s takovým blbem. No posuďte sami podle krátkého dialogu:

(MY):  “Prosím Vás, některý okenní kliky jsou pokřivený, zřejmě  jak je někdo rval opačným směrem než měl.”

(BLB): ” A fungujou?”

: “To sice  jo, ale je jen otázka času, kdy se pokazí úplně. Už teď vypadají, že jsou chvilku před smrtí.”

: “Takže fungujou, vo co vám de? Nechte to tak bejt.”

:  “Prosím Vás a ty popraskaný spáry mezi kachličkama v rozích ve všech místnostech. Ty nám spravíte?”

: “To je tím, jak se dům usazuje, to je normální.”

: “Takovýto lochny skoro jako od hlodavců, že jsou normální?”

: “Jo to je normální, za to my nemůžeme, že si dům sedá.”

: “A prosím Vás, tady ta kachlička u vany je asi propálená cigaretou.”

: ” Hm, na to něco položte, něco čím to zakryjete.”

: “Prosím Vás, ten náš záchod se podezřele kymácí, můžeme ho vůbec používat?”

: “Jo, ten můžete používat, ale opatrně. Na ten vám někoho časem pošlu.”

: “Ó děkujeme Veliký, čím jsme si toto dobrodinní zasloužili?”

No, uznejte sami, BLB jak vyšitej.

Minulý týden se u nás zastavil člověk na ten záchod (říkejme mu třeba Ferda). Po jeho obhlédnutí nám ho zakázal používat úplně, protože by mohl rupnout. No paráda, ještě to by nám tak chybělo. Hlavně, že nám mistr BLB NA ENTOU řekl, že ho používat můžeme. Záchod by prdl a on by řekl, že jsme si to způsobili sami a musíme si zařídit i opravu.

Ferda si dále prohlédl okna a zjistil, že je bude potřeba všechny opravit, protože milá okna nesedí tak, jak by měla. Takže nejen kliky jsou špatný, ale i celý okna. A to už vůbec nemluvím o dveřích, který nelze zavřít/dovřít nebo o klíčích, který jsou určitě schopny nějaký dveře zamknout, ale naše to bohužel nejsou.

Ferdy jsme se znovu optali na ty díry mezi spárama, protože narozdíl od BLBA byl milej a ve svém oboru se vyznal. Ferda nám sice potvrdil, že se dům usazuje a takové díry se občas mohou objevit, ale kdyby to bylo pořádně udělaný, tak by tam nebyly jednak díry jako vrata a druhak by nebyly skoro po celé stěně a v každé místnosti. Ferda slíbil, že se šéfa znovu zeptá na tu jejich opravu, ale předem nás upozornil, že je to drahá záležitost a že by to nemuselo projít. Vzhledem k tomu, že jeho šéf je mistr namachrovanej BLB, tak byla odpověď předem jasná. No, za pokus to stálo.

Aby toho nebylo málo a vše levou zadní zvládnutelné, přiřadila se k položkám “problematické” objednávka ložnice. Samotný výběr postele a nábytku byl v klidu, ve studiu se nám hned na první pohled jedna kombinace zalíbila. Sepsala se objednávka, domluvily detaily a mohlo se jít domů s pocitem dobře odvedené práce. Jaké však bylo naše překvapení a v mém případě i  zklamání, když nám prodejce po třech dnech volal, že firma od které ložnice berou, už tento typ nevyrábí a máme si přijít vybrat jinou. Jak nevyrábí, co to je za blbost? Tak proč ji tam mají krucipísek vystavenou a lákají na ni zbytečně zákazníky? Upřímně, byla jsem pekelně naštvaná, protože já chtěla jen tu jednu ložnici a žádná jiná mě nezajímala.

Strategie “věnovat” nám  poslední kousek vystavené ložnice ze studia bohužel nevyšla, protože nám ta jejich obrovitanánská skříň do pokoje nevešla, a tak nám opravdu nezbývalo nic jiného než se vypravit “na lov” znovu.

Jak už to tak ale bývá, každé  zlo je pro něco dobré. Zkráceně, nová ložnice bude hodně podobná té staré a navíc bude o 1000 euro levnější. To už se vyplatí ne? Ještě dva takové telefonáty od prodejce a máme ložnici zadarmo.

Poslední zprávou tohoto dne je, že kromě toho, že leje jako z konve na moje čerstvě umytý okna, tý jo to jsou ale minimálně tři konve a pořádný, tak nám včera namontovali novou kuchyňskou linku. Nemůžu se na ni vynadívat. Je skvělá a minimálně nejlepší v celém Německu.

Mimochodem, všechny fotky z našeho langendfeldského bytu, včetně nové kuchyně, najdete u nás v galerii a tedy tady.

Málem bych zapoměla, sehnali jsme držáček na ručníky ve tvaru soba. Má sobí hlavu a sobí parůžky a je úplně bombovej a naši sobi ho milují a hned ho přijali do rodiny.  A je úplně stejně super jako naše nová kuchyně.

Tak a úplně na závěr, zítra nám přivezou kancelářský nábytek a přijdou opravit konečně ty okna, dveře, kliky a záchod. To bude teda tóčo!

A teď zalízám do spacáku a jdu strávit další noc na nepohodlném lehátku. Jak já už se těším na naše skvělé, nové, zdravé matrace a rošty, a vůbec na celou ložnici, to byste nevěřili. A když už jsme u těch stížností. Pořádný zrcadlo by taky bodlo. Haló, slyší mě někdo? Zrcadlo!

Zítra se stěhujeme, a to do Langenfeldu – mrňavýho městečka, ležícího mezi Kolínem nad Rýnem a Düsseldorfem. Hm, to jsem teda zvědavá jaké to tam bude. Neptejte se mě, jestli se těším, já sama nevím.

Dnes jsem se byla ještě rozloučit s Kahoru a jejím bříškem, ze kterýho se už brzy vyklube malá japončice (a bude se jmenovat buďto Yuka nebo Kano). Přikládám pár obrázků mě a Kahoru (z dneška i dřívějška).

P.S. Jo a taky jsme včera pozvali Magdalenu a Mathiase na večeři. Ráno jsme se vydali do Kauflandu na nákup a ono bylo vtipně zavřeno. No jó, později jsme přišli na to, že byl státní svátek. Hlavně, že jsem si zcela nedávno vytvořila seznam svátků v Bavorsku, že? Tak jsme to vyřešili pozváním na véču do Laurina a móc jsme si pochutnali.

Teda jako musím konstatovat, že jisté zlepšení zde vidět je, ale co si budeme nalhávat, návštěvě bych své výtvory na talíř nepředložila.

Vše to začalo tím, že Luboš jednoho krásného dne ochutnal od svého kolegy jablečný koláč, který mu moc chutnal a tak se nezdráhal poprosit o recept. Pečením naprosto nepoznamenaní, ale s odvahou na rozdávání, jsme se pustili do příprav. Heh, nebudu to moc natahovat. První pokus skončil v koši, resp. nedodělané těsto tam skončilo, protože jsme koupili málo mouky. I mistr tesař se utne.

Na druhý pokus jsme se připravili lépe. Mouky jsme pro jistotu koupili dvakrát tolik. Vlastně jsme všeho koupili více. Jen pro jistotu, co kdyby se vyskytl někde zádrhel? Ten se objevil už při smíchávání cukru a másla. Probůh to byl boj. Moučkový cukr všude kolem, jen ne v míse. Tvrdé máslo ne a ne rozdrtit. Křeč v ruce, nálada na pokraji nervového zhroucení. Nápad? Co takhle použít náš elektrický robůtek? Lepší, ale stále ne úplně ono. Dáváme máslu čas. Máslo si lebedí v misce. Máslo vzdává boj a nechává se rozetřít se zbytky cukru.

Máslo má zřejmě uražené ego a sděluje veškerým ingrediencím, které postupně přidáváme do mísy, že je potřeba zahájit puč a navždy zapsat do dějin, že dne X.X. roku XXXX v Regensburgu zvítězila hmota nad duchem.  Máslo je dobrý vůdce a komplikuje přípravu těsta, jak se dá. Držíme se sice receptu, ale těsto se nám zdá chvíli moc řídké a chvíli zase moc tuhé. Postupně přidáváme mouku nebo mléko a pak zase mouku, ve snaze vytvořit prvotřídní materiál. No, nějak jsme to nakonec zpatlali.

Poslední výzvou, která na nás čekala, bylo vyválení těsta. Kdyby mohlo těsto mluvit, tak by nás asi na kolenou prosilo ať ho raději vhodíme do koše, protože takhle bude aspoň moci umřít v pokoji. S válečkem nám to moc nešlo a tak jsme nebohé těsto tak trochu ubouchali pěstmi. Za to se těstu dodatečně omlouvám. Nějakým způsobem jsme ho pak narvali do pekáčku, přidali jablka, vytvořili druhou vrstvu z těsta, znovu posypali jablky a strčili do trouby. Tak a boj je vyhrán, mysleli jsme si naivně. Abych to opět nenatahovala, jablkový koláč byl nedopečený, i když jsme ho v troubě trápili hodně dlouho. Chuťově nebyl špatný, nedalo nám to a ochutnali jsme, ale přeci jen skončil v koši a s ním i vzpurné máslo. Tak a máš to máslo, dobře ti tak!

Boj jsme sice tentokrát prohráli, ale řekli jsme si, že se nevzdáme. Jednou se to přeci musí povést.

Od našeho prvního pokusu uteklo hodně vody, člověk by čekal, že už jsme se to sakra naučili a konkurujeme těm nejlepším světovým cukrářům, a ono přitom nic. Pokoušeli jsme se o bábovku s čokoládovýma kostičkama. Výsledek? Tvrdá a suchá. Pokud člověk zapil každé sousto kýblem vody, tak ani neměl pocit, že jí něco schází. Posléze přišel na řadu medovník. No to byla ale blbost. Nic složitějšího snad ani neexistuje. Základní těsto, resp. jeho jednotlivé části skončily v koši s obžalobou “útok na veřejného činitele”. Bylo totiž tak tvrdé, že mohlo s klidem konkurovat tvrdosti kriketové pálky. Když se nad tím teď zamýšlím, tak i ten tvar byl podobný.

Pak jsme zkoušeli muffiny. No jo, daly se sníst, ale že by mě nadchly? S perníkem to dopadlo vcelku dobře, až na to že byl extrémně suchej. Čokoládová poleva to nezachránila. Ani pokus o čokoládovo-vanilkovou bábovku nedopadl nejlépe. V troubě jsem ji trápila skoro dvě hodiny, ale ve špičce formy nebyla dopečená, což mělo za následek, že jsem ji chudinku při vyklápění musela skalpovat. Omlouvám se. Chuťově byla ok, ale poněkud sušší, což vadilo hlavně Lubošovi. Já byla ráda, že se něco konečně aspoň malinko podařilo. Začínám ale podezřívat troubu, že blbě peče. Jak si taky jinak vysvětlit, že horní část je vysušená a spodní nedopečená?

Nedávno jsme si řekli, že vyzkoušíme něco, co se nemusí péct. Naplánovali jsme si tvarohový dezert, který se nechá vychladnout jen v ledničce. Jak prosté, není-li prada? Ha, ten blbej dezert chutnal sice úžasně, ale vůbec neztuhl. Na talíři vytvořil rozměklou břečku, která nevypadala ani za mák lákavě. Napodruhé se dezert sice povedl, ale předchozí fiasko naprosto otřáslo naší sebedůvěrou. Jako největší problém se ukázalo, že přimět želatinu ke zhoustnutí je stejně náročné, jako vystoupat osmitisícovku.

Posledním nezdařeným dílem byla opět bábovka, tentokráte s přídavkem tvarohu, který ji měl udělat vláčnější a nadýchanější. V receptu stálo: “bábovku pečeme při 180 stupních zvolna 40 minut do růžova, troubu prvních 15 minut neotvírejte!”. Troubu jsem otevřela raději až po 20-ti minutách. Bábovka byla nafouknutá, světlá a úplně syrová, což mě nepřekvapilo. Po 40-ti minutách, kdy mělo být dílo dokonáno, jsem nakoukla do trouby znovu. Bábovka byla nafouknutá, světlá a stále syrová. To už mě trošku překvapilo. Říkám si pozor, trouba má dobrou náladu, rozhodla se se mnou laškovat. Přidávám o malinko více na hřací intenzitě a kontroluji bábovici po dalších 20-ti minutách. Je popraskaná, hnědá, odrýpnutá od krajů a stále syrová.

Po 15-ti minutách, posilněná hrnkem kávy, to jdu prubnout znovu. Troubu otvírám s nedůvěrou, třepou se mi ruce, srdce mi bije třikrát rychleji. Bábovka je popraskaná, hnědší než předtím a stále stejně odchlípnutá od krajů. Beru špejli a zkouším do ní píchnout. Špejle zůstává suchá. Jupíííííííííííííííííííííí, že by? Že by konečně první úspěch? Vypínám troubu a bábovku nechávám pro jistotu ještě v teple, ať si nahřeje “kosti” mrška jedna, než ji sníme. Vyklápím ji z formy bez sebemenších problémů. Dmu se píchou, je dokonalá. Co ona? Já, já jsem dokonalá. Nechávám ji  vychladnout. Že ji to trvá, krucipísek. Těším se na ni jako malá. Mňam, mňam, to si pochutnám. Ještě chvílí, ať si chladne, ať mě nebolí břiško.  Beru do ruky nůž a provádím řez hodný chirurga po 20-ti letech praxe. Pokládám své umělecké dílo na talířek, prohlížím si ten kousek ze všech strach….co? Co to sakra je? Ona je snad nedopečená.

Koukám na ní z milimetrové vzdálenosti. Nemůžu tomu ani uvěřit, to snad není pravda. Vždyť ona je vážně nedopečená. Je toto možný? Vždyť špejle byla suchá, tak v čem je problém tentokrát?

Správně už asi tušíte, že mé na první pohled vrcholné dílo opět skončilo v koši. A já nenávidím naši troubu, protože za to může beztak ona! Howgh!

Vyhlašuji troubě válku a rozhodla jsem se, že už v ní nic píct nebudu. Ať si tady klidně stojí a smutní, mně je to fuk.